Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Ricœur (1980)

Ce qui m´a souvent étonné chez Heidegger, c´est qu´il ait, semble-t-il, systématiquement éludé la confrontation avec le bloc de la pensée hébraïque. Il lui est parfoi arrivé de penser à partir de l´Evangile et de la théologie chrétienne; mais toujours en évitant le massif hébraïque, qui est l´étranger absolu par rapport au discours grec, il évite la pensée éthique avec ses dimensions de relation à l´autre et à la justice, dont a tant parlé Levinas. Il traite la pensée éthique très sommairement comme pensée de valeur, telle que la pensée néo-kantienne l´avait présentée, et ne reconnaît pas sa différence radicale avec la pensée ontologique. Cette méconnaissance me semble parallèle à l´incapacité de Heidegger de fair le „pas en arrière“ d´une manière qui pourrai permettre de penser adéquatement toutes les dimensions de la tradition occidentale. La tâche de repenser la tradition chrétienne par un „pas en arrière“ a´exige-t-elle pas qu´on reconnaisse la dimension radicalement hébraïque du christianisme, qui est d´abord enraciné dans le judaïsme et seulement après dans la tradition grecque? Pourquoi réfléchir seulement sur Hölderlin et non pas sur les Psaumes, sur Jérémie? C´est là ma question. (Note introductive, in: 5349, Heidegger et la question de Dieu, Paris 1980, p. 17.)

Jan Patočka (1941)

Konečně Heidegger ve shodě se svým pojetím celé řecké filosofie chápe výrok ryze ontologicky. Vychází od významu ADIKOS, který je např. v ADIKOS HIPPOS jankovitý kůň, a hledí zbaviti slova DIKÉ, TISIS, ADIKIA všeho přízvuku morálního nebo prázdného. Rovněž tak není podle Heid. smysl textu kdesi na přechodu mezi mysticky-magickým okruhem a rodící se racionalitou řecké vědy, nýbrž ve zvláštní sféře, které se žádným z těchto pojmů nelze přiblížiti, totiž ve sféře ontologické. V souvislosti s tím zní potom překlad Heideggerův: „Woher aber die Herkunft ist dem Seienden, dahin ist ihm auch der Schwund nach dem Zwang. Es gewähren nämlich Fug und Entspruch einander die Seienden in Rücksicht auf den Unfug nach der Zeit Anweisung“. Odtud pak se teprve vrací k počátku a překládá již zcela pochopitelně a vhodně: „Anfang der Dinge ist das Umrisslose“.
Interpretace zde podané … I když bude někdo třeba /79/ Heideggerovu interpretaci považovati na bolestné násilí na Anaximandrovi, neupře, že jeho pojetí, je-li možné, je nejhlubší a filosoficky nejvážnější. …
(O mnohoznačnosti a jednoznačnosti filosofického textu, in: 1291, ČM 35, 1941, str. 78-79.)

Pavel Kouba (2001)

Bude tedy třeba položit si znovu otázku, proč se vlastně tradiční ontologické úvahy ustavičně vracejí právě k přítomnosti, zda to není ještě v jiném smyslu, než že chápou jsoucno s ohledem na jeden časový modus, nebo že se snaží najít přítomnost absolutně celistvou a jednoduchou. Je za preferováním přítomnosti jen poměrně primitivní a lehce průhledný omyl? Tkví vlastní problém v orientaci na přítomnost, nebo v pojetí toho, co znamená být „přítomný“, tj. „při-tom“? Neskrývá se za předností přítomnosti tajemství její vnitřní strukturovanosti, k němuž nelze proniknout, chápeme-li přítomnost pouze jako „prostřední“ ze tří časových dimenzí, vyhraženou „zpřítomňování jsoucna“? Kdyby se podařilo pochopit významovou podvojnost, která je v pojmu pří-tomnosti nutně obsažena, tzn. kdybychom přestali přítomnost ztotožňovat s jednoduchou daností, zahlédli bychom možná, že tradiční zaměření na přítomnost má své věcné oprávnění. Vzhledem k tomu, že v přítomnosti trávíme konec konců celý život, stálo by za to se této otázce zevrubněji věnovat.
(Smysl konečnosti, zatím rkp., str. 126.)

Jan Patočka (1964)

Co se týče rozdílu mezi hypokeimenon a substantia, nedají se věci tak interpretovat, jak si mnozí myslí. Heideggerovy postřehy jsou nápady a žádná prověřená věda, ta by to teprve měla vzít pořádně do ruky a prozkoumat na celém kontextu výraziva určitého druhu. Proto /194/ bych byl opatrný zvláště s tím pravěkem, rasovými záležitostmi atd., protože to jsou intuice za intuicemi a na intuicích stavěné. Celou heideggerovskou nápaditost je třeba probrat znovu zrnko za zrnkem, oddělit plodné od plev.
(Z dopisu 7/69 Václavu Richterovi z 30. 6. 1969.)
(7164, Dopisy Václavu Richterovi, Praha 2001, str. 193-94.)