LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2012)

V jistém smyslu (a ovšem mutatis mutandis) lze jednu Hérakleitovu myšlenku vztáhnout na „ryzí nepředmětnost“ (pro Hérakleita logos), i když verbálně (ve formulaci) je vztažena k nepojmenovanému Apollónovi: „Vládce, jehož věštírna je v Delfách, ani nemluví, ani neskrývá, nýbrž naznačuje.“ (Jde o zl. B 93.) Sama struktura tohoto vlastně nefilosofického „obrazu“ je atraktivní. Ryzí nepředmětnost „vládne“, ale nemá „váhu“, dokonce ani v podobě vyslovení či slova (natož něčeho „fyzicky“ předmětného). Proto nemůže být ztotožněna se žádnou formulací, se žádným ustanoveným příkazem ani zákonem, ani s nějakou pevně závaznou normou. Ale to vůbec neznamená, že by byla něčím utajeným, skrytým, vymykajícím se porozumění a pochopení. Ryzí nepředmětnost (pro Hérakleita logos) je nedosažitelná, neuchopitelná pro nás (pro člověka, eventuelně – v našem pojetí – pro subjekt v celé myslitelné šíři, tj. z jeho strany, z jeho rozhodnutí a přičinění), ale naopak sama „aktivně“ („spontánně“) k němu přichází v podobě náznaku, jakési bezeslovné „nápovědi“, naším termínem „nepředmětné výzvy“, „nepředmětného apelu“, „oslovení beze slov“: logos nemluví, ale naznačuje.
(Písek, 120407-1.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Pavel Kouba píše, že „za fenomenologické východisko“ (které podle něho „opravdu nesdílím“) „považuje právě tu výlučnou zprostředkovanost bytí (světa) člověkem (jeho vědomím, existencí, rozuměním, nebo dokonce bytím „samým“)“. O všem ostatním říká, že člověk teprve „svým rozuměním zprostředkuje bytí všemu tomu netečnému, či nanejvýš jen setrvačně vegetujícímu jsoucnu“. Právě toto chápání vší mimolidské skutečnosti jako „netečné“ je z mého hlediska velkým omylem, i když třeba pro astronoma představuje cosi naprosto se vnucujícího, když si uvědomuje tu obrovitost Vesmíru a srovnává ji s až k zániku napatrnou malostí jedné jediné planety, o níž s určitostí víme, že je oživená.
(Písek, 140416-3.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Půjde-li o vymezení toho, co znamená, že „něco“ je „nejsoucí“, nemůžeme v žádném případě ztotožnit „nejsoucí“a „nic“. Už jen jazykově je zřejmé, že o „ničem“ (nominativ „nic“) ve smyslu absolutním, tedy „nicoty“) nelze říci, že je „nejsoucí“, nebo vypovídat lze vždycky jen o „něčem“. Když tedy o „něčem“ řekneme, že je „nejsoucí“, neznamená to, že to je „nic“, nýbrž že to je docela zvláštní „něco“ (jak se nám nejprve bude zdát, poději se ovšem ukáže, že „zvláštní“ je spíše to, co je „jsoucí“, rozumí se hic et nunc, právě teď a zde jsoucí). Nejsoucí tedy v žádném případě není „nic“ (tj. naprosté nic), ale je to „něco nejsoucího“, tedy nejsoucí něco. A co to tedy může být? Nejprve si zvolme triviální případ (obecný ovšem): nejsoucí je to, co bylo, ale už není; jinak řečeno, co „bylo jsoucí“, ale nyní už jsoucím není. O něco větším problémem bude pro někoho, poukážeme-li na to, co ještě není, jako na něco „ještě nejsoucího“. Tak např. tento strom před několika měsíci kvetl, ale dnes je jakožto květoucí již nejsoucí, tj. už dávno odkvetl a místo květů na něm vidíme nezralé plody. Tentýž strom jako nesoucí zralou úrodu plodů je naopak ještě nejsoucí, ale je to stále týž strom, a tedy (dějící se) jsoucí, jsoucno. Kvetoucí strom a tentýž strom obsypaný jablky zdaleka není „ničím“, přestože momentálně už je odkvetený, ale jablka na něm ještě nejsou zralá.
(Písek, 120429-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Nihilismus není ve své podstatě žádné přesvědčení o nicotě, o nicotnosti a dokonce neexistenci (nejsoucnosti) světa, tedy o fantasijnosti (fantastičnosti) výmyslu, že vůbec něco jest, není to pochybování o realitě, nýbrž o tom, že by něco mohlo mít nějaký smysl. Nesmyslnost není nejsoucnost, nýbrž pouhá jsoucnost beze smyslu. A rozumí se tím jakýsi představovaný „objektivní smysl“, o který by bylo možno se opřít při nejrůznějších příležitostech, kdy se vynořují pochybnosti o konkrétním smyslu toho či onoho lidského podnikání. Nihilismus je tedy vlastně jakási fundamentální rezignace na hledání smyslu, které by třeba jen ve skrytu duše doufalo, že třeba se něco takového přece jenom podaří odhalit. Věci zajistí jsou, jak jsou; jejich výskyt, existence, reálnost není popírána. Popíráno je pouze to, že to má smysl, ba že by to vůbec jen nějaký smysl mohlo mít. Všechno, co se nám zdá mít smysl, je pouze naše subjektivní vidění a chápání; tady dokonce je možno polevit ze zásadovosti a je možno připustit, že falešný dojem smysluplnosti by mohl být jakousi soukromou lidskou potřebou. Ba snad přímo podmínkou toho, jak být a jak žít. Možná, že se bez takového klamu nedá žít; ale je to klam a musí to být klam. Smysl neexistuje.
(Písek, 141108-2.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Otázkou je, jak vlastně zakoušíme (nebo můžeme zakoušet) nitro či niternost. Za nepochybné můžeme považovat, že nějak zakoušíme (můžeme zakoušet) své vlastní nitro. (Právě proto se pokoušel Descartes založit filosofii, tj. položit jí základ, na údajně evidentní zkušenosti, že pochybujeme, přesněji: že já pochybuji. Nejde o to, zda právem či neprávem, zda správně či nesprávně, ale to, že pochybuji, je mi – údajně – zřejmé bez jakéhokoli zprostředkování přes cokoli vnějšího: když pochybuji, zároveň vím, že pochybuji. A je naprosto lhostejné, čeho se mé pochybování týká.) Což ovšem neznamená, že naše zakoušení vlastního nitra je úplné nebo aspoň dostatečné; právě naopak můžeme mít právem za to, že do svého vlastního nitra „pohlížíme“ jen částečně, že je „zachycujeme“ jen neúplně a zejména že naše pozornost je především a takřka vždycky odváděna k vnějšímu světu, k vnějším věcem, k okolí a okolnostem. Jsou to ostatně většinou zase okolnosti, které nás v určitých situacích vědou k pozorování a ke zkoumání vlastního nitra, což znamená, že se pak ke svému nitru jakoby vracíme, a to tak, že se musíme nejprve odvrátit od věcí vnějších, „předmětných“.
(Písek, 150119-1.)