Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Základní zkušeností nejen lidskou, ale hluboko předlidskou (přinejmenším všech živých bytostí) je orientace na smysl (význam, také pozadí, kontext atp.) toho, co se nám (především našemu smyslovému vnímání) jakoby „přímo“ dává. Tato „zkušenost“ ovšem už eo ipso předchází každé reflexi, bez níž ani není dost dobře možné obojí odlišit. Proto můžeme zcela opodstatněně říci, že tzv. danosti (pouhé, „ryzí“ danosti, tzv. „fakta“) nám nejsou ve skutečnosti „přímo“ dána, ale že musí být z naší původní, skutečné „zkušenosti“ nejprve vypreparována, tj. jakoby „očištěna“ od všeho „smyslu“, s nímž jsou původně nerozlučně spjatá, v každém případě však námi vytvořena. Předpoklad, že se nám vůbec něco může „přímo“, tj. bezprostředně „dávat“ (tedy předpoklad tzv. bezprostřední zkušenosti) je od základu mylný a zavádějící. (Je to omyl, stojící v základech anglosaského empirismu.) Můžeme to velmi dobře nahlédnout dokonce na základě vědeckých znalostí (které Husserl viní z „konstruování“, takže nemusíme k tomuto cíli hned přijmout jeho kritiku). Anglosaská tradice vychází od jakýchsi „bezprostředních dat“, jimž říká počitky, imprese apod. Co však můžeme o takových „počitcích“ vědět? Tak třeba na určité místo sítnice našeho oka dopadne několik fotonů světla – tady to ještě můžeme technicky napodobit ve fotografickém přístroji. Na citlivé emulzi desky nebo filmu to zanechá „stopu“, kterou můžeme zviditelnit ve vývojce a pak zafixovat v ustalovači. A pak už jen můžeme z negativu vytvořit pozitivní obrázek oné „stopy“. Takové napodobení jakési prvotní fáze procesu vidění však probíhá naprosto odlišně oproti tomu, co se děje při skutečném vidění (tam chybí jak vývojka, tak ustalovač, tak kopírování atd.). Musíme předpokládat, že to, co je možno chápat jako přímý účinek skupiny fotonů, které dopadly na jednu buňku očního pozadí, nezůstává beze změny, aby bylo pak jen nějak dále zpracováváno (spolu s mnoha dalšími „účinky“ či „stopami“ v jiných buňkách) v nějaký větší mozaikový obraz, nýbrž mění se okamžitě v jakousi informaci, s níž se dále pracuje zvláštním selektivním způsobem, na nějž má vliv mnoho komplexních okolností (jako je situace, v níž nejen něco vidíme, ale chceme nebo nechceme se na to soustřeďovat atp.). Skutečný nebo jen předpokládaný „smysl“, který připisujeme viděnému, silně ovlivňuje to, bude-li určitá jednotlivá „informace“ (o „stopě“) zahrnuta do našeho vidění, anebo bude-li potlačena či dokonce vyloučena. A takto selektivně si nepočínáme jen my (a jen na základě své vědomé volby), ale počínají si tak i nižší organismy, dokonce takové, které nemůžeme podezírat z nějaké subjektivní svévole. „Smysl“ je zkrátka něco skutečného, co je úzce spjato s naší situací, do níž jsme zasazeni a v níž reagujeme způsobem, který ji sice musí bát vážně, ale který z ní samé prostě nevplývá. Do této situace totiž náležíme také my sami, a právě my (nebo jiné subjekty) můžeme tu situaci měnit tak, jak by se ona sama (bez nás a naší aktivity) neměnila. (Písek, 050125-1.)

Pavel Kouba (2004)

Oblíbený obraz proudu řeky k tomu lze dobře využít, pokud zvýslovníme, co vše je v něm obsaženo. Vycházíme-li z představy, že se čas podobá řece, domníváme se, že stejně jako řeka plyne z minulosti přes přítomnost do budoucnosti. Když však říkáme, že se před týdnem někde v horách shromáždila voda, která teď protéká kolem Rudolfina a směřuje k Labi a do moře jako své budoucnosti, něco důležitého neříkáme, ale nutně předpokládáme: předpokládáme sukcesivní polohy pozorovatele, který sleduje prou, který jakoby pluje s ním.
Pokud se pozorovatel nechává jakoby unášet proudem, lze sice říci, že s ním postupuje ke své budoucnosti, ale tato budoucnost jsou břehy, které ho očekávají někde u ústí; běh času není tedy v takovém případě proud sám, je to míjení krajin kolem pozorovatele v pohybu. Jakmile zavedeme pozorovatele, který nepluje, nýbrž stojí na břehu a sleduje míjení proudu, časové vztahy se obrátí. Masy vody, které protekly kolem našeho stanoviště, nepostupují z tohoto hlediska k budoucnosti, nýbrž vzdalují se, propadají se stále hlouběji do minulosti; naopak to, co přichází jako budoucí, se teď nachází směrem k prameni.
(Proti proudu, in: Reflexe č. 26, 2004, str. 99.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Na historii opravdu vědecké požadujeme dvojí. Musí se, a to se rozumělo samo sebou už v době Marxově, držet přesně zkušenosti jako všecky vědy ostatní; musí tedy být opravdu realistická, chceme-li tím názvem označit počlivě konstatování jednotlivých fakt. Za druhé požadujeme na vědecké historii také výklad smyslu konstatovaných fakt – historie nesmí být pouhou pečlivou registraturou fakt, pouhou sbírkou „lidských dokumentů“, nýbrž také výkladem jednotlivých fakt a dokumentů, jak vznikly a co pro člověka a pro společnost znamenají. Metodicky to vyjadřujeme tak, že chceme, aby historie byla vybudována na základě sociologickém a filosofickém.
...
...; ale nehledíc k tomu, že se ani nejvědečtější a sebevědečtější výklad dějin nemůže vyhnout otázce po hodnotě dějinných událostí a celého vývoje, uvidíme ...
(0065-I, Otázka sociální sv. I, Čin, Praha 1946, str. 175.)

Thomas M. Disch (1940-)

… Len zriedkakedy sa spoločnosť odpútala od svojej minulosti tak dokonale ako my. Slade tvrdí, že ho zaujíma len skutočnosť, že existujeme takpovediac bez dejín a nemáme inú minulosť, len tu svoju. Nazdává sa, že v priebehu nášho putovania sa práve toto stane najvýraznejšou črtou nášho bytia.
(Věci zabudnuté, in: 7276, Deti vesmírném noci, Slovenský spisovatel, Bratislava 1989, str. 218.)

Emanuel Rádl (1933)

O poměru jednotlivých věd navzájem a tedy v podstatě o roztřídění věd se mnoho píše, zvláště v Německu, a celkovou tendencí je, zdůrazňovat význam věd duchovních proti přírodovědě, která vládala dříve. Jaký rozsah duchovědy mají, o tom není souhlasu. Většinou se však k nim počítají dějepisectví, jazykověda, práva, estetika, etika, theologie, kdyžto psychologie se mnohdy počítá k vědám přírodním. Rozeznávání těchto dvou vědních skupin pochází asi od Hegla a bylo obnoveno jednak známým filosofem Wilhelmem Windelbandem a jeho žákem Heinrichem Rickertem, v jiné poněkud formě pokračovatelem romantiky Wilhelmem Diltheyem a jeho žákem Eduardem Sprangrem. Diskusi o poměru těchto dvojích věd nelze pokládat za ukončenou. Jistě však už je dávno odmítnuto stanovisko, hlásané svého času Wilhelmem Ostwaldem, že duchovědy jsou vědy jakoby vedlejší. Nemluvím o jejich oceňování praktickém; jejich filosofický význam, tj. jejich původní i obsahový přínos do filosofie, je příliš patrný. Po mém soudu nás tyto vědy učí chápat smysl, podstatu věcí. Jestliže se donedávna zkoumání „podstat“ zavrhovalo, bylo to proto, že se nepostihoval filosofický význam duchověd.
(Dnešní stav filosofie, in: Dnešní stav ffie a psychologie, Praha 1933, str. 13.)