Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Patočka měl za to, že filosof, má-li prokázat svou schopnost, musí zvolit téma, soustředit se na ně a pak je vyčerpat. Obávám se, že v té věci byl ovlivněn jistou starší tradicí a atmosférou s ní spojenou, totiž předsudkem, že filosofie se musí prezentovat jako „dílo“, tj. literární dílo, jako kniha, jako tlustospis. Ve skutečnosti je filosofie naopak tam, kde se vyslovuje („řeší“) k něčemu aktuálnímu a situačnímu. To samozřejmě není jinak možné než nějakým odkazem k nějakému velkému „tématu“, tj. tak, že se dovolá něčeho, co už nějak někde a někým bylo vysloveno (a může se toho dovolat nejen jako nějaké autorita, nýbrž jako dokladu nějakého pochybení, nějaké scestné myšlenky a formulace). Těžiště filosofické myšlení však není v budování ani v druhotném osvojování (si) systému, ale v připravenosti se i v nových, dosud neprožitých situacích orientovat ve světě jako celku, tedy nikoli v nějakém ze světa vymezeném osvětí, a tím méně v nějakém úseku či výseku světa. Téma se vskutku uplatňuje a také musí řešit v dané situaci, nikoli tedy uměle v nějakém vybudovaném kontextu, vytrženém ze souvislostí místa i času; nejde o jeho „vyčerpání“, ale o jeho soustředění do aktuálního hic et nunc.
(Písek, 080117-2.)

David Lodge (19xx)

Author statement
'A novel is a long answer to the question „What is it about?“ I think it should be possible to give a short answer – in other words, I believe a novel should have a thematic and narrative unity that can be described. Each of my novels corresponds to a particular phase or aspect of my own life: for example, going to the University of California at the height of the Student Revolution, being an English Catholic at a period of great change in the Church, getting on to the international academic conference circuit; but this does not mean they are autobiographical in any simple, straightforward sense. I begin with a hunch that what I have experienced or observed has some representative (i.e., more than merely private) significance that could be brought out by means of a fictional story. To begin the novel I need to discover the structural idea that will generate the story: two professors passing each other over the North Pole on their way to exchange jobs, for example, or a parallel between the antics of globetrotting academics and the adventures of the knights of chivalric romance. I seem to have a fondness for binary structures, which predates my interest, as a literary critic, in structuralism. I use comedy to explore serious subjects, and find Mikhail Bakhtin's idea that the novel is an inherently carnivalesque form, subverting monologic ideologies by laughter and a polyphony of discourses, immensely appealing. I am fascinated by the power of narrative, when skilfully managed, to keep the reader turning the pages, but I also aim to write novels that will stand up to being read more than once.'
ex: http://www.contemporarywriters.com/authors/?p=auth62
(blíže neuvedeno, odkud to je)

Ladislav Hejdánek (2011)

Myšlenka tzv.“vyčerpání tématu“ je založena na chybném předpokladu, jako by „téma“ bylo jakýmsi více méně vymezeným „ložiskem“, soustředěným do jednoho „místa“. Takové „soustředění“ je však vždycky naším dílem, přesněji je naším sebeomezením; je dáno tím, že stanovíme, čím se zabývat nechceme a nebudeme. Takové sebeomezení – a v důsledku toho i omezení tématu – může mít za určitých okolností dobrý smysl, ale obecně vzato je vždycky zatíženo nějakými nedostatečnostmi a chybami. Z technického hlediska mohou být některé takové chyby považovány za nedůležité, irelevantní, ale pouze ad hoc; v jiných souvislostech a za jiných okolností se může ukázat dokonce i pro „technické“ hledisko ona zdánlivá irelevance jako mimořádně významná, a tedy relevantní. To však nelze nikdy s naprostou jistotou odhadovat ani předvídat (např. pro tradiční novověkou fyziku, zejména pak až po Newtona, bylo běžné a dokonce do jisté míry oprávněné odhlížet od pouze faktických detailů a konstruovat jakési „ideální okolnosti“ – např. v gravitačním působení, v konstrukci tzv. těžiště tělesa apod. – dnes vidíme, že to v některých případech není možné). Ovšem ve filosofii je všechno jinak především proto, že každé řešení nějakého problému otvírá hned několik problémů jiných, každá odpověď na nějakou otázku vyvolává několik otázek nových – na nějaké „vyčerpání“ nemůže být ani pomyšlení. Daleko důležitější, a přímo zásadnější úlohou se stává ukotvení určitého tématu do jistého kontextu, tj. jednak „prostředí“, ve filosofii ovšem zejména do kontextu tzv. „první filosofie“, tedy do kontextu ontologického a méontologického (dříve se říkávalo metafysického), a tedy široce filosofického. Právě to, že filosofie nikdy nesmí zapomínat na „celek“, tedy na „všechno vůbec“, i když se nepochybně musí vždy soustřeďovat na něco určitého (a tedy z celku „veškerenstva“ námi uměle vyděleného, ale nejenom v tom tzv. subjektivním smyslu, ale „fakticky“, tj. subjektně vyděleného či vydělovaného, tedy kupříkladu „životního“), znamená, že o nějakém „vyčerpání“ závažného tématu se nemůže a nesmí nechat ani zdát. Tak např. ukotvení určité problematiky v životě, tj. v životním kontextu, je vždycky spjato s budoucnostními perspektivami – a už tím je jakékoli „vyčerpávání“ zpochybněno a vlastně vyloučeno, a připouštěno leda jen jako cosi provizorního.
(Písek, 110410-2.)

Pavel Říčan (2005)

Tradiční zvěstování přivábí dnes už ke křesťanství málokoho, protože pojmosloví jako zástupná smrt, oběť na kříži, kterou dokonce v klasickém pojetí spoluzinscenoval s katy i nebeský Otec, už dnes nikoho nemůže probudit k živé víře. Proto se musí křesťanství od základů obrodit a církev musí zvěstovat jinak.
Tož takové je poselství Jakuba Trojana, profesora bohosloví na Evangelické teologické fakultě (ČB 16, str. 17). Faráři, i ti mladí, podle něj dosud nešťastně „drží konzervativní představy o jádru zvěsti“, které mezitím „poztrácely vypovídací sílu“.
Jako psycholog bych chtěl připomenout, že víra žije z příběhů, do nichž lze vstoupit, z obrazů, jež mocně oslovují, ze svátostných znamení, která se nás tělesně dotýkají, a z příkladných činů, které táhnou k následování. Pojmy a pojmové konstrukce mohou snad být duchovním pokrmem teologů a filozofů, což jsou bytosti zvláštního uzpůsobení (proto možná my laici tak těžko trávíme teologické eseje prezentované jako kázání).
Teologie má smysl jako výklad toho, co se děje v církvi. Od učitele církve, který hlásá obrodu od základů, očekávám proto konkrétní příklady toho, co už v církvi někde jest, co už klíčí, na co je možno ukázat. Kde a jak už někde někoho „budí k živé víře“ Trojanovi známé nové „představy o jádru zvěsti“, když ty staré mezitím (a kdy bylo to „mezitím“?) poztrácely vypovídací sílu? Jak se o tom káže, jak se tomu učí děti? Kde a jak už byla, aspoň v náznaku, překonána „malátnost církví“ tím, že křesťané „zvládli sekulární mentalitu“? Velmi prosím bratra Jakuba, aby nám o tom pověděl.
Co když chyba není v těch „konzervativních představách“, ale v tuposti a nedostatku fantazie moderního člověka, kterému se podbízíme tím, že ho prohlašujeme za normálního? Není tomu tak, že právě ty „konzervativní představy“ budí víru (nebo to není živá víra?) desítek miliónů nových křesťanů v rozvojových zemích – i většiny nových věřících v této zemi?
I já jsem z toho v rozpacích, protože i mně ty staré obrazy blednou, ale podle všeho je to tak, a považuju za nejlepší snažit se především tuto skutečnost pochopit – tak otevřeně, jak to dokážu.
(Od jakých základů se obrodí křesťanství? [ad CB 16/2004, str. 17], in: Český bratr 81, 2005, č. 1, str. 4.)