Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Pavel Říčan (2005)

Tradiční zvěstování přivábí dnes už ke křesťanství málokoho, protože pojmosloví jako zástupná smrt, oběť na kříži, kterou dokonce v klasickém pojetí spoluzinscenoval s katy i nebeský Otec, už dnes nikoho nemůže probudit k živé víře. Proto se musí křesťanství od základů obrodit a církev musí zvěstovat jinak.
Tož takové je poselství Jakuba Trojana, profesora bohosloví na Evangelické teologické fakultě (ČB 16, str. 17). Faráři, i ti mladí, podle něj dosud nešťastně „drží konzervativní představy o jádru zvěsti“, které mezitím „poztrácely vypovídací sílu“.
Jako psycholog bych chtěl připomenout, že víra žije z příběhů, do nichž lze vstoupit, z obrazů, jež mocně oslovují, ze svátostných znamení, která se nás tělesně dotýkají, a z příkladných činů, které táhnou k následování. Pojmy a pojmové konstrukce mohou snad být duchovním pokrmem teologů a filozofů, což jsou bytosti zvláštního uzpůsobení (proto možná my laici tak těžko trávíme teologické eseje prezentované jako kázání).
Teologie má smysl jako výklad toho, co se děje v církvi. Od učitele církve, který hlásá obrodu od základů, očekávám proto konkrétní příklady toho, co už v církvi někde jest, co už klíčí, na co je možno ukázat. Kde a jak už někde někoho „budí k živé víře“ Trojanovi známé nové „představy o jádru zvěsti“, když ty staré mezitím (a kdy bylo to „mezitím“?) poztrácely vypovídací sílu? Jak se o tom káže, jak se tomu učí děti? Kde a jak už byla, aspoň v náznaku, překonána „malátnost církví“ tím, že křesťané „zvládli sekulární mentalitu“? Velmi prosím bratra Jakuba, aby nám o tom pověděl.
Co když chyba není v těch „konzervativních představách“, ale v tuposti a nedostatku fantazie moderního člověka, kterému se podbízíme tím, že ho prohlašujeme za normálního? Není tomu tak, že právě ty „konzervativní představy“ budí víru (nebo to není živá víra?) desítek miliónů nových křesťanů v rozvojových zemích – i většiny nových věřících v této zemi?
I já jsem z toho v rozpacích, protože i mně ty staré obrazy blednou, ale podle všeho je to tak, a považuju za nejlepší snažit se především tuto skutečnost pochopit – tak otevřeně, jak to dokážu.
(Od jakých základů se obrodí křesťanství? [ad CB 16/2004, str. 17], in: Český bratr 81, 2005, č. 1, str. 4.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Termínu „teorém“ se běžně užívá ve významu „věta“ nebo „poučka“. To však – vzato důsledně – vede k omylům a chybám. „Věta“ totiž může být chápána jako skupina slov (a slovo jako skupina písmen); a pak je zcela zřejmé, že tím rozhodně není míněn žádný „teorém“. „Větu“ však můžeme chápat jako slovní vyjádření něčeho, co je tím míněno a co lze „nahlédnout“, „vidět“, ba čeho platnost resp. správnost nám je zjevná, zřejmá (necháváme stranou, na základě čeho je nám zřejmá). Pod slovem „teorém“ tedy můžeme – a já mám za to, že máme – mít na mysli toto „nahlédnutelné“ resp. „nahlédnuté“, nikoli pouhé slovní vyjádření, tedy vyslovení. V případě pojmu tu je jistá omezená analogie: vyslovený termín poukazuje k tomu, co jím je pojato, podobně jako vyslovená věta poukazuje k tomu, co je jí míněno. Zatímco ovšem pojem poukazuje ke svému „pojatému“ jakožto myšlenkovému modelu, vyznačujícímu se jednotou (kde jednota chybí, jde o falešný pojem či papojem, pseudopojem), věta (ne každá ovšem, jen ta, kterou jsme si vybrali třeba z algebry nebo geometrie apod.) nepoukazuje k žádné jednotě pojatého nebo míněného, nýbrž k tomu, co má jistou strukturu, jistou vnitřní mnohost, např. už proto, že si musíme použít hned několika pojmů a pracovat s jejich logickými (i jinými) vztahy. Stručně: jako se slovo-pojem vztahuje k pojatému, věta (poučka) se vztahuje k teorému.
(Písek, 130714-2.)