Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Patočka měl zřejmě na mysli především to „české trauma“, že husitská reformace upadla a byla zlomena násilnou rekatolizací a později vedla až k národnímu a jazykovému úpadku do té míry, že bez na Herderovi (hlavně) založeném obrození by se byla možná už nezmátořila. Ale takových „faktických“ případů je i v Evropě mutatis mutandis celá řada; proč by se měla česká historie nějak zásadně lišit? – Zde i v jiných souvislostech a jindy se Patočka zmiňuje i o jiných „příčinách“ onoho traumatu (sám ovšem slova „příčina“ neužívá). Ovšemže nejde o „příčiny“, tedy o jakési „objektivní“ předchůdné děje a situace, nýbrž o reakce na ně. Kdyby nešlo o reakce, nemělo by smysl mluvit o nějaké „národní povaze“; o té má smysl mluvit jen tak, že v určitých situacích většina národa (eventuelně vůbec nějakého dějinně trvalejšího společenství) reaguje jinak, odlišně, odlišitelně od toho, jak lidé reagují jinde, v jiných společenstvích. A to zároveň s sebou nese, že lidé v těch či oněch společenstvích si více nebo naopak méně pamatují, že si uchovávají společné (kolektivní) ponětí o minulosti a že eventuelně mají podobné společné představy o budoucnosti. Proto mám za to, že mluvit o „traumatu“ je zavádějící (nebo přinejmenším povrchní). Jde především o určitý typ či způsob dějinného povědomí, často zprostředkovávaného jakousi „kolektivní pamětí“, uchovávanou v obrazech, příslovích (kupř. „sedláci u Chlumce“), bajkách a historkách, čítankách a populárních dějepisných zkratkách atd. A ovšem: toto povědomí dosavadní historie, jakési obecné „dějinné povědomí“ (často jen rudimentární) může někdy sílit a jindy naopak ochabovat, a to velmi často díky podnícení aktuální situací a dějinnou „současností“. Tzv. národní obrození je neoddělitelně spjato s obavami o českou budoucnost (a nemuselo vždy jít o budoucnost státní, o nejistou obnovu státní svrchovanosti atd.); spíš tu šlo (a nadále jde) o starost o „české bytí“ (včetně „bytí jazyka“). O jazyk jde nikoli z lásky k jazyku (to jen v některých případech a jen u některých), nýbrž z odporu proti jazykového tlaku až násilí. Proto lze po mém soudu také očekávat, že v dnešní situaci bude pomalu docházet k obnově péče o jazyk, tentokrát proti tlaku amerikanismů a anglismů, a to navzdory tomu, že dnes – jak se zdá – o státní svrchovanost má opravdu starost jen málokdo, neboť jí je (a dost neúspěšně) zneužíváno z populistických (politických) důvodů.
(Písek, 120102-4.)

Pavel Říčan (2005)

Tradiční zvěstování přivábí dnes už ke křesťanství málokoho, protože pojmosloví jako zástupná smrt, oběť na kříži, kterou dokonce v klasickém pojetí spoluzinscenoval s katy i nebeský Otec, už dnes nikoho nemůže probudit k živé víře. Proto se musí křesťanství od základů obrodit a církev musí zvěstovat jinak.
Tož takové je poselství Jakuba Trojana, profesora bohosloví na Evangelické teologické fakultě (ČB 16, str. 17). Faráři, i ti mladí, podle něj dosud nešťastně „drží konzervativní představy o jádru zvěsti“, které mezitím „poztrácely vypovídací sílu“.
Jako psycholog bych chtěl připomenout, že víra žije z příběhů, do nichž lze vstoupit, z obrazů, jež mocně oslovují, ze svátostných znamení, která se nás tělesně dotýkají, a z příkladných činů, které táhnou k následování. Pojmy a pojmové konstrukce mohou snad být duchovním pokrmem teologů a filozofů, což jsou bytosti zvláštního uzpůsobení (proto možná my laici tak těžko trávíme teologické eseje prezentované jako kázání).
Teologie má smysl jako výklad toho, co se děje v církvi. Od učitele církve, který hlásá obrodu od základů, očekávám proto konkrétní příklady toho, co už v církvi někde jest, co už klíčí, na co je možno ukázat. Kde a jak už někde někoho „budí k živé víře“ Trojanovi známé nové „představy o jádru zvěsti“, když ty staré mezitím (a kdy bylo to „mezitím“?) poztrácely vypovídací sílu? Jak se o tom káže, jak se tomu učí děti? Kde a jak už byla, aspoň v náznaku, překonána „malátnost církví“ tím, že křesťané „zvládli sekulární mentalitu“? Velmi prosím bratra Jakuba, aby nám o tom pověděl.
Co když chyba není v těch „konzervativních představách“, ale v tuposti a nedostatku fantazie moderního člověka, kterému se podbízíme tím, že ho prohlašujeme za normálního? Není tomu tak, že právě ty „konzervativní představy“ budí víru (nebo to není živá víra?) desítek miliónů nových křesťanů v rozvojových zemích – i většiny nových věřících v této zemi?
I já jsem z toho v rozpacích, protože i mně ty staré obrazy blednou, ale podle všeho je to tak, a považuju za nejlepší snažit se především tuto skutečnost pochopit – tak otevřeně, jak to dokážu.
(Od jakých základů se obrodí křesťanství? [ad CB 16/2004, str. 17], in: Český bratr 81, 2005, č. 1, str. 4.)