Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2003)

Ve filosofické tradici měla hned od počátku značný význam myšlenka „jednoho“ (vyostřeně pochopená zejména Parmenidem a celou elejskou školou), která ovšem dává smysl jen spolu s druhou myšlenkou, totiž „mnohého“ (plurality), ať už jako myšlenkou partnersky odlišnou anebo dokonce s myšlenkou „jednoho“ se naprosto vylučující. Eleaté rigidně domýšleli právě „jedno“ tak, že jakoukoli mnohost vylučovalo. A protože za „mnohost“ považovali i rozrůzněnost fází procesu (a tím prostě vyloučili možnost chápat „jedno“ jako dějící se, jako jednotu události), museli vyloučit také jakoukoli změnu a také čas. Právě tato omezenost pochopení „jednoho“ a jeho jednoty vedla pak ke kompromisům, které musely rozlišovat nositele změny, tj. „substrát“ či „substanci“ od proměnlivosti toho, co je na povrchu (a co je nehodno poznání a vědění). Ovšem brzy se ukázalo, že spíš než kompromisní řešení, jímž by některé nesnáze byly překlenuty, došlo k vytvoření překážek a potíží nových. Je totiž naprosto nejasné, jak může něco, co se nemění, garantovat nějakou sjednocenost toho, co se mění (a to i když si vypomůžeme dost problematickým rozlišením mezi tím, co je „dole“, tedy v hloubce, a tím, co je „nahoře“, totiž na povrchu). Zkrátka ukázalo se, že problém jednoho a jednoty je problémem sjednocenost něčeho proměnlivého, tedy že jde o jednotu nikoli všeho, nýbrž o jednotu určité „části“ procesu, která se s úhrnu veškerých změn vyděluje už svým počátkem a pak tím spíše svým koncem, ale která svou integritu (a zároveň distanci, odstup od jiných změn) udržuje po celou dobu trvání událostného dění mezi tímto počátkem a koncem. Pouze tam, kde jde o dění, mající „svůj“ počátek a „svůj“ konec“, jakož i „svůj“ průběh mezi nimi, můžeme mluvit o jednotě či sjednocenosti tak, aby to nebylo triviální. Jinak řečeno, problémem „jednoho“ a jeho jednoty je to, čemu říkáme „pravé jsoucno“ resp. „(pravý) celek“. (Písek, 030917-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Schelling měl některá správná filosofická tušení, která však potom zpracoval nesprávným způsobem. Tak kupř. měl (po mém soudu) správně za to, že nelze ve světě (v „objektivitě“) hledat původ jednoty, po které touží a o kterou usiluje filosof, budující „systém lidského vědění“ (odhlížím od některých zřejmých aspektů, totiž že objektivita musí být „kladena“ subjektem); pro mne je jednota uskutečňována teprve organizováním plurality, takže v jisté reinterpretaci (pro Schellinga ovšem misinterpretaci) nepředpokládám na počátku žádnou (velkou) jednotu, nýbrž naopak velikou, ba obrovskou multiplicitu, ale nikoli chaos (na rozdíl od Schellinga. Ovšem tato multiplicita je v pohybu, a to v aktivním pohybu. I tato aktivita je ovšem multiplicitní, pluralitní, nicméně je neodlučně spjata s pohybem (změnou) jakožto uskutečňováním (ergo nejen jako s uskutečněností), tedy s událostností. A to nutně znamená, že jednota je uskutečňována v podobě událostí (pravých událostí; o nepravých událostech, jejichž relativní – vždy částečná – sjednocenost je nezbytně uskutečňována a akceptována jinými subjekty/událostmi, a to odjinud, tedy zvnějšku, musíme pojednat jinde) a přímo jejich prostřednictvím, jakoby přesahem jejich vnitřní sjednocenosti do jejich „okolí“. Sjednocenost událostí vyšších úrovní je proto nutně prostředkována (nikoli přímo vytvářena, uskutečňována) sjednoceností událostí nižších úrovní, jichž ona událost vyšší úrovně použila k vlastní realizaci sebe jako události/subjektu. Nicméně „základ“ a „zdroj“ pro každé sjednocování nemůže být odvozován z ničeho již uskutečněného; jinak řečeno, událost, sama sjednocená jakožto subjekt, může aktivně sjednocovat nějakou původní mnohost (ať „vnitřní“, ať – v případě nepravých událostí – pouze vnější a tedy částečně již na nižší úrovni před-sjednocenou pouze a výhradně z nepředmětného zdroje, v němž je vposledu sama zakotvena a odkud čerpá zdroje své aktivity.
(Písek, 121222-3.)

Miloš Rejchrt ()

Quasi partem mundi voco ut animalia et arbusta. Nam genus animalium arbustorumque pars universi est, quia in consummmationem totius assumptum et quia non est sine hoc universum. Unum autem animal et una arbor quasi pars est, quia, quamvis perierit, tamen id ex quo perit, totum est. Aër autem, ut dicebam, et caelo et terris cohaeret; utrique innatus est. Nihil enim nascitur sine unitate.
(5711, Naturales questiones, II, 3.2.)
I call such things as animals and trees a quasipart of the universe. Now, the class of animals and trees is a part of the universe bacause it is considered in the sum of the whole and because there is no universe without such a class; but a single animal or single tree is a quasi-part because even when it is lost nevertheless the whole from which it is lost is still intact. But the atmosphere, as I was saying, is connected both to sky and to earth; it is innate to both. Moreover, whatever is an inborn part of anything has unity. Nothing is born without unity.
(5711, translated by Thomas H. Corcoran; London etc. 1971, p.105.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Myšlenka „absolutní jednoty“ je stará; poprvé byla konsekventně domyšlena již Parmenidem. Naproti tomu myšlenka „absolutní plurality“ nikdy nebyla (a ani nemohla být) domyšlena až do všech důsledků, protože mnohost musí být vždy mnohostí něčeho jednotlivého, a jednotlivé předpokládá sjednocenost a jednotu. Jestliže nahlédneme, že jakákoli „absolutnost“ je v rámci našeho světa nemožná a vyloučena, musíme jako jeden z hlavních intelektuálních úkolů rozpoznat nikoli abstraktní, ale „reálnou“ spjatost jednoty a mnohosti u každého skutečného (pravého) jsoucna. Každé jsoucno (s výjimkou těch nejnižších, tzv. primordiálních jsoucen) je vnitřně sjednocenou mnohostí: jeho mnohost sjednocením není popřena ani zrušena, ale je „relativizována“, tj. uvedena či vždycky znovu uváděna do vztahů (relací, ale skutečných, tj. uskutečňovaných relací), v nichž nižší složky (rovněž jsoucna) „akceptují“ jistá „pravidla“ („normy“), jež nevyplývají z nich samých, ale jež jsou uváděna ve „skutek“ také za spoluúčinnosti (koaktivity) neboli aktivní angažovanosti jich samých. To však předpokládá, že i ta nejnižší jsoucna, jež vidíme jako „zapojená“ do takových aktivně uskutečňovaných souvislostí a vztahů (nebo o nichž to musíme předpokládat, i když to zatím přímo nevidíme nebo vidět ani nemůžeme), jsou „vnitřně“ strukturovaná a tedy nikoli (jak to chápali např. řečtí atomisté); jak se to má s oněmi „primordiálními“ jsoucny, musíme nechat stranou, ale je třeba to podrobit samostatné analýze.
(Písek, 090215-1.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Co není nějak sjednoceno, nemůže být považováno za jsoucí. To znamená, že tři jsoucna vedle sebe (třeba blízko sebe nebo zcela vzdálená, ale nespjatá žádnými sjednocujícími vztahy) zůstávají třemi jsoucny, ale nestávají se – jako trojice jsoucen – žádným samotným jsoucnem. V tom smyslu je třeba velmi pečlivě a přísně rozlišovat, jde-li o pouhou hromadu, „složenou“ z nějakých jsoucen, nebo jde o nějak integrovaný celek, který není z oněch jsoucen „složen“, nýbrž vytvořen sjednocením, zcelením. A takové vytvoření zcelením předpokládá ovšem aktivní účast oněch původně „složek“, které přestávají být pouhými složkami právě svou angažovaností při vytváření (a udržování) celku, jehož se aktivní účastní. (Kdyby se takového utváření neúčastnily, mohly by ony složky být nejrůznějším způsobem drženy pohromadě zvenčí, ale vždy by výsledkem byl pouhý slepenec, ale nikdy skutečný „celek“. Takže pravé jsoucno m usí být celkem, tj. musí být vnitřně integrováno, sjednoceno. Pokud tomu tak není, zůstává jsoucnem nepravým, tj. jen jako jsoucno se jevícím a v onu jen zdánlivou jednotu spojeným pro přístup (např. pohled) vnějšího pozorovatele (či spíše činitele).
(Písek, 060823-3.)