LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Petr Kolář (2010)

V sobotu 16. ledna byl na ČT 2 odvysílán poslední díl seriálu věnovaného Chartě 77, disidentům a jejich pohledu na vývoj u nás od listopadu 1989 až podnes. Velmi mě zaujala jedna z posledních scén pořadu. Známý filozof v ní odpovídal na otázku, zda podle jeho názoru závažné problémy vývoje těsně po pádu komunismu nevyplynuly z nechuti či neschopnosti začít podle zákona stíhat jeho význačné exponenty.
Ladislav Hejdánek odpověděl krátce a výstižně (cituji po paměti): „Kdybychom tehdy měli podobně jako východní Němci někde nějaké západní Československo nebo Česko, tak ano. Ale my jsme nic takového neměli, a když uvážíte provázanost všech složek státní správy s režimem, kdo by to u nás mohl dělat?“
Režie nechala scénu doznít v televizně nezvykle dlouhém tichu. Hejdánkova závažná odpověď zůstala viset v prostoru jako odpověď a současně jako otázka. Mnozí, ne-li všichni, jsme si mysleli, že se z komunismu sametově přehoupneme do fungující demokracie. Ve skutečnosti jsme se ale octli v čemsi nečekaném, zvláštním – zkrátka v postkomunismu.
(Co je to postkomunismus, in: Universum, 2010, č. 1, str. 50.)

Pavel Kouba (1991)

Patočka se tedy snaží řešit situaci, která nastala po pádu kantovského, morálního boha, kdy je třeba se rozhodnout, zda je vše zůstaveno svévoli lidského subjektu, nebo zda je možné myslet celkový smysl novým, „ne-předmětným“, „ne-jsoucím“ způsobem. Patočka se rozhodně staví za možnost druhou, vykládá – v souladu s Heideggerovými přednáškami ze 40. let – Nietzscheho jako nejzazší výboj metafyziky, který absolutizuje tělesný subjekt, manipulaci a vládu síly, a staví proti tomu konečný, ne-existující, a tudíž také neotřesitelný smysl bytí.
(Doslov, in: Jan Patočka, Tři studie o Masarykovi, Praha 1991, str. 129.)

Karel Deurloo (1996)

… Ivan Klíma ve svém úvodním slově k Trojanově knize And the Nightingales Sing (Praha 1992), která je „document humain“ těchto setkání, o tom píše: »Tyto semináře dosáhly takové úrovně, že známí intelektuálové ze zahraničí sem cestovali, aby se jich zúčastnili, a tím také ukázali svou solidaritu umlčeným českým kolegům“. Pro nizozemské theology a filosofy – jako např. pro Thea de Boera v kontaktu s Ladislavem Hejdánkem – byla čest se v tom angažovat. Tyto „semináře“ se po sametové revoluci staly minulostí, ale rozpravy a vzájemná solidarita zůstaly.«
(K prvnímu číslu Rozprav, in: Rozpravy/Samenspraak 1996/97, Heršpice 1996, str. 5.)Semináře soukromé Karel Deurloo, 1996

Pavel Kouba (1992)

Ve své knize Sein, Wahrheit, Welt (1958) se Fink pokusil rozvinout nový pojem fenomenalisty, která by nebyla vázána jen na lidský subjekt. Zjevování nelze od jsoucna oddělit, je výkonem jeho bytí; není možné uvažovat o jsoucnu, které nejprve jest, a teprve potom se jeví. Základem takové=ho zjevování není žádná nitrosvětská realita, ani představující subjekt, ale ani vyskytující se věc; zjevování v tomto smyslu (Vorschein) je rovněž třeba myslet ze světa, světa jakožto krajiny rozdílů, do níž jednotlivé jsoucno vchází, v níž se projevuje, zviditelňuje a ukazuje jiným jsoucnům. Zjevnost člověku, lidskému představování a poznávání (Anschein) je pouze jedním modem fenomenality, který vzhledem k prvnímu modu není nutný. Obojímu typu jevení však předchází svět, tj. krajina situace, která věci a lidi spojuje i odděluje, která každému jsoucnu „dává prostor a nechává čas“. Pohyb zjevování se odbývá v prostoro-času světa, který objímá jak jasnou sféru individuace, tak temnou noc beztvarého základu, do níž jsoucno opět zapadá.
Základními kategoriemi tohoto kosmologického pojetí světa se zabývá již jedna z Finkových prvních poválečných prací, ...
(Finkova fenomenologie světa, in: 6682, Eugen Fink, Oáza štěstí, 1992, str. 58.)