Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.

Pavel Kouba Náboženskost

<< < 1 / 3 > >>

záznamů: 15

Jistota | Pravda

Pavel Kouba (1992)

Avšak Nietzschův rozvrh světa znemožňuje absolutizovat pod titulem pravdy nejen určitý typ interpretace, ale také jeho překročení či překračování:/ „pravda sama“ u něho není možná ani jako ne-jsoucí a ne-poznaná skrytost, k níž bychom díky oddanosti svého tázání byli na cestě. Neboť i ve víře, že skutečnost se někdy (byť v nedohlednu) ukáže ve světle „pravdy samé“ a že myslitelé této přicházející pravdě slouží, se podle Nietzscheho projevuje instinkt slabosti, touha po jistotě, tzn. snaha překročit alespoň výhledově rozporuplnou konečnost našeho postavení ve světě. Filosof může sice skromně tvrdit, že se vystavuje pravdě jako nejvyšší instanci a odevzdaně jí slouží, ale právě tím sugeruje sobě samému i všem ostatním, že k ní má intimní a trvalý poměr, a to dokonce i tehdy, když se mu nic pravdivého říci nedaří. Filosofie působí potom jako opora a povznesení, protože nalezla svůj absolutní cíl, k němuž může vyzývat, aniž by jej znala, a filosof může z obecného vztahu k němu čerpat přesvědčení o svém privilegovaném postavení – samozřejmě nikoli vůči pravdě, nýbrž vůči ostatním; může nechávat, jak říká v jedné poznámce Nietzsche, „všechny druhy lidí gradatim stoupat až ke svému typu jako nejvyššímu“. Avšak mezi oddanou a programovou láskou k pravdě a schopností ukázat něco pravdivého nevládne přímá závislost a úměra: naopak se může velmi snadno stát, že neustále se opakující „moralizující“ vzývání pravdy způsobí, že mezi nimi nastane úměrnost nepřímá a že za hlásáním pravdy přicházející vládnout vyvstane zcela zřetelně ona příliš lidská potřeba jistoty a přehlednosti ohledně celku, kterou odhaluje Nietzsche.
(Nietzsche dnes, doslov k: Fr.Nietzsche, Radostná věda, Praha 1992, str. 280-1.)

vznik lístku: leden 2004

Nihilismus: Heidegger a Nietzsche | Nihilismus u Heideggera | Heidegger a Nietzsche

Pavel Kouba (1996)

Heidegger má – vedle Löwitha a Jasperse – nespornou zásluhu v tom, že již ve třicátých letech řadil Nietzscheho, tehdy ještě chápaného spíše jako filosofujícího spisovatele a esejistu, mezi myslitele zásadního významu. Postavil jej ale příliš jednoznačně do ontologické linie metafyziky, předvedl ho jako filosofa, jehož ústředním motivem je otázka po bytí a který se od ostatních myslitelů této tradice liší pouze svou verzí odpovědi. Výrazem toho je i okolnost, že se Heidegger téměř výlučně soustřeďuje na pozdní Nietzschovu pozůstalost a v podstatě ignoruje velkou část jeho vydaného díla. Pro většinu mladších Heideggerových následovníků však Nietzsche nedává jen jinou odpověď na tradiční otázku: Nietzsche se jinak ptá, něco jiného od filosofie očekává, či lépe řečeno – liší se od metafyzické tradice právě tím, že od filosofie již cosi podstatného neočekává. Neočekává, že bychom se díky filosofickému myšlení mohli vztahovat přímo k „bytí samému“, nebo že by prostřednictvím tohoto myšlení „bytí samo“ mohlo promlouvat. Heidegger je naproti tomu v tomto bodě přinejmenším dvojznačný a současní myslitelé mu často vytýkají, že jeho způsob vyjadřování svádí k představě, že bytností člověka může promluvit i „bytí samo“; je-li bytí zapomenuto, je-li ve svém scházení příslibem sebe sama apod., pak to sugeruje možnost „příchodu“ nejsoucího bytí samého – arci nikoli přičiněním a zásluhou člověka. Bytí samo určuje nadto u Heideggera skutečnost skutečného, a zůstává proto umožňujícím základem jsoucna, byť nikoli základem objektivním (příčinou), ani subjektivním (a priori). Heidegger popírá jsoucnost tohoto základu a vyjímá jej z dosahu člověka, dějinné bytí je skryté, nemanipulovatelné a nejsoucí, avšak zůstává fundamentem; i v onticko- ontologické diferenci zůstává zachována myšlenka jednosměrné závislosti jsoucna na bytí.Heideggerovo řešení otázky nihilismu je neobyčejně důvtipné, neboť nenabízí žádné nové nejvyšší jsoucno, přijímá bez vý/hrad skutečnost rozpadu všech metafyzických idejí, avšak zároveň chápe „nicotu“, která se tak ohlašuje, pozitivně (s trochou zlomyslnosti bychom mohli říci: obrací její hodnocení) a využívá jí pro zachování nosné fundační struktury. Svědčí o tom i dalekosáhlé paralely mezi Heideggerovou kritikou nihilismu romantického; v obou případech se po ztrátě boha staví na jeho místo lidský tělesný subjekt, ničím neomezený, ničemu nepodřízený, který vládne vším podle své libovůle, a tedy destruktivně. Scházení boha či bytí může být v takové epoše eklatantního nihilismu tím nejautewntičtějším vztahem k němu. Podobnou myšlenkovou figuru najdeme ostatně i u J. Patočky, samostatně a výrazně provedenou například v Negativním platonismu.Tento moment je v Heideggerově pojetí nihilismu nesporně přítomen, a novější myslitelé vytýkají proto Heideggerovi nedůslednost. Jestliže podle Heideggera bytí není jsoucí, je něčím zcela jiným, „jest ničím“, pak pro většinu těchto myslitelů bytí nenjí ničím než různými způsoby zjevnosti jsoucna, tzn. bytí „samo“ není ničím. Heidegger odmítá podle nich přijmout nihilistické konsekvence své koncepce bytí, tzn. nahlédnout, že bytí samo není nic než to, jako co se „událo“, tedy nic než různé podoby a formy zjevnosti jsoucna. V tomto smyslu je bytí vždy jen stopou, zanechanou otevřenou hrou měnící se zjevnosti, je to – řečeno s Nietzschem – vždy jen „nutný omyl“. K překročení metafyziky nevede potom připomínání zapomenutosti skrytého bytí, překročením metafyziky je právě tato „zapomenutost“ dovedená do důsledlů, tj. důsledný nihilismus: bytí není nic než své události.
(Heidegger a problém nihilismu, in: 7521, Praha 1996, s. 47-48.) 04-01 st.; (93-06)

vznik lístku: leden 2004

Náboženskost a „mythus“

Ladislav Hejdánek (2008)

Jedním ze způsobů, jak pojmově vymezit význam slov „náboženství“ a „náboženskost“, je zdůraznit jeden zřetelný jevový rys religiozity, totiž jistou zřetelnou podvojnost až schizoidnost, k níž náboženskost vede jak v myšlení, tak také v praktickém životě. Zatímco mýtus představuje vlastně celý (a jak předpokládáme také jakoby „jednotný“) svět, v němž člověk žije, v každém náboženství můžeme zjistit jakousi rozpolcenost života i myšlení na oblast posvátného a oblast profánního, světského, každodenního. V tomto ohledu je tedy každé náboženství jakýmsi úpadkem původnějšího „mythu“, neboť vznik náboženství je nutno vidě+t jako reakci na to, že se zvyšováním komplikovanosti lidského života a světa už mýtus nestačil na to, aby všechno nové a stále nově vznikají prvky lidského světa udržel v jakési jednotě (možná spíš v pseudo-jednotě). V době takto oslabeného a upadajícího mýtu postupně dochází k tomu, že některé nové prvky či složky lidského života (životní „praxe“) zůstávají jaksi nezačleněny, protože není možno je odvozovat od nějakých pravzorů (a to třeba z různých důvodů či příčin a za rozmanitých okolností). Ve světě mýtu neexistuje nic takového jako pouhá profánnost (tj. vše, co my tam můžeme najít jako zcela profánní, protože máme už jinou perspektivu a svět vidíme jinak), zatímco náboženství a náboženskost takřka ex definitione rozděluje svět i lidský život na dvojí oblast, která bezprostředně (tedy bez „zprostředkování“) a jakoby „samozřejmě“ spolu není spjata, sjednocena. Přitom nejde jen o rozštěpení světa, ale právě také a dokonce zejména o rozpolcení lidského života a myšlení, takže lidé se začínají docela jinak chovat a jinak jednat ve světě profánním, tj. v záležitostech každodennosti a běžnosti, a jinak v provozu religiózním, ve světě rituálních počinů, zbožných („nábožných“) myšlenek a nábožensky či ještě myticky založených a udržovaných návyků. Tak dochází k tomu, co tak tvrdě kritizovali a odsuzovali třeba izraelští proroci (nejen ti slavní, jimž jsou připisovány celé biblické knihy): z náboženského hlediska je třeba David rituálně pomazaným králem, ale z hlediska prorockého to je gauner, který za pomoci svých vojenských podřízených velitelů zorganizuje vraždu Uriáše Hetejského, aby potom získal jeho vdovu, která se mu zalíbila. Právě na tuto prorockou tradici navazuje Ježíš a kritizuje zákoníky a farizeje, kteří z náboženského hlediska zůstávají naprosto korektní a jsou jako takoví židovskou společností vcelku uznáváni, a vytýká jim nejrůznějšími způsoby, jak jednají a jak se chovají ve světě nenáboženském, ve světě profánním. Ježíšův záměr definitivně skoncovat s rozdělením světa a lidského života na takto od sebe oddělené oblasti, je z mnoha míst v evangeliích zřejmý, i když se zdá, že byl zčásti potlačován a marginalizován již samými pisateli resp. prvními přepisovači (a ovšem tím spíše později v dějinách křesťanstva).
(Písek, 080309-2.)

vznik lístku: březen 2008

Etika a náboženství | Náboženskost a osobnost

František Xaver Šalda (1919)

Náboženskostí se člověk individualisuje – stává se z něho jedinec, osobnost vyhráněná, odlišená od osob a osobností ostatních. Neboť: co jest náboženskost? Nic jiného než schopnost míti poměr k božství. Nuže: můj poměr k božství jest něco zcela jiného než poměr tvůj; a tvůj jest něco zcela jiného než poměr jeho nebo její. Takový poměr k božství jest založen na vnitřních zážitcích a zkušenostech, kterých není možno svést na nijakén všeobecné pravidlo; ve většině případů není možno anbi jasně jich vysloviti /149/ a sděliti jazykem obecně přístupným a srozumitelným. ...
Náboženskost jest něco, co nenávidí schematičnosti. Ethika vztahuje se k člověku jako k bytosti rodové; příkazy ethické platí pro každého člověka a ukládají se člověkovi průměru. Náboženskost obrací se k osobnosti, hledá osobnost a žádá si osobnosti i vytváří osobnost jako dílo životné. Hledaje svůj poměr k božství, opouštíš všecky lidi ostatní, vzdaluješ se jim, unikáš jim. Zde jde o tvé vyšší žití nebo bezžití; a ve chvílích, kdy se o něm rozhoduje, čerta je ti po celém světě.
(Román náboženský? In: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, s. 148-49.)

vznik lístku: duben 2010

Čas jako „tok“

Pavel Kouba (2004)

Oblíbený obraz proudu řeky k tomu lze dobře využít, pokud zvýslovníme, co vše je v něm obsaženo. Vycházíme-li z představy, že se čas podobá řece, domníváme se, že stejně jako řeka plyne z minulosti přes přítomnost do budoucnosti. Když však říkáme, že se před týdnem někde v horách shromáždila voda, která teď protéká kolem Rudolfina a směřuje k Labi a do moře jako své budoucnosti, něco důležitého neříkáme, ale nutně předpokládáme: předpokládáme sukcesivní polohy pozorovatele, který sleduje prou, který jakoby pluje s ním.
Pokud se pozorovatel nechává jakoby unášet proudem, lze sice říci, že s ním postupuje ke své budoucnosti, ale tato budoucnost jsou břehy, které ho očekávají někde u ústí; běh času není tedy v takovém případě proud sám, je to míjení krajin kolem pozorovatele v pohybu. Jakmile zavedeme pozorovatele, který nepluje, nýbrž stojí na břehu a sleduje míjení proudu, časové vztahy se obrátí. Masy vody, které protekly kolem našeho stanoviště, nepostupují z tohoto hlediska k budoucnosti, nýbrž vzdalují se, propadají se stále hlouběji do minulosti; naopak to, co přichází jako budoucí, se teď nachází směrem k prameni.
(Proti proudu, in: Reflexe č. 26, 2004, str. 99.)

vznik lístku: září 2007