LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Pavel Kouba (2004)

Oblíbený obraz proudu řeky k tomu lze dobře využít, pokud zvýslovníme, co vše je v něm obsaženo. Vycházíme-li z představy, že se čas podobá řece, domníváme se, že stejně jako řeka plyne z minulosti přes přítomnost do budoucnosti. Když však říkáme, že se před týdnem někde v horách shromáždila voda, která teď protéká kolem Rudolfina a směřuje k Labi a do moře jako své budoucnosti, něco důležitého neříkáme, ale nutně předpokládáme: předpokládáme sukcesivní polohy pozorovatele, který sleduje prou, který jakoby pluje s ním.
Pokud se pozorovatel nechává jakoby unášet proudem, lze sice říci, že s ním postupuje ke své budoucnosti, ale tato budoucnost jsou břehy, které ho očekávají někde u ústí; běh času není tedy v takovém případě proud sám, je to míjení krajin kolem pozorovatele v pohybu. Jakmile zavedeme pozorovatele, který nepluje, nýbrž stojí na břehu a sleduje míjení proudu, časové vztahy se obrátí. Masy vody, které protekly kolem našeho stanoviště, nepostupují z tohoto hlediska k budoucnosti, nýbrž vzdalují se, propadají se stále hlouběji do minulosti; naopak to, co přichází jako budoucí, se teď nachází směrem k prameni.
(Proti proudu, in: Reflexe č. 26, 2004, str. 99.)

Ladislav Hejdánek (1991)

9.
Zatím můžeme předběžně uzavřít první bod: Parmenidés nemá pravdu, říká-li, že jsoucí jest a nejsoucí není. Chápeme-li jsoucí jako jsoucno vcelku (a to přece odpovídá koncepci hEN KAI PAN, byť aplikovanou na jednotlivost), pak bytí jsoucna není nikdy celé přítomno teď a zde, nýbrž viděno zvenčí představuje sérii jednotlivých jsoucností, které vskutku „jsou“ vždycky jen malou chvíli, a to tak, že „jest“ vždycky jenom jedna z oné série, kdežto všechny ostatní „nejsou“. Proto musíme uzavřít, že jsoucí a nejsoucí se navzájem nevylučují absolutně, ale jen v jistých vztazích, a že dokonce naopak jsoucí a nejsoucí musí být vždycky nějakým způsobem skloubeno, sjednoceno v celek, má-li vzniknout a trvat pravé jsoucno jako vnitřně integrované událostné dění, mající počátek, průběh a konec.
(Méontologie, body k přednášce, pro: Sázava, 4.-5.7.1991, bod 9.)

Pavel Kouba (1991)

Patočka se snaží myslet člověka důsledně jako svobodnou bytost, a proti Masarykovým výtkám na adresu subjektivismu staví proto fakt, že pouze subjekt může být odpovědný. Subjektivismus není tedy příčinou krize, nýbrž pouze otřesem tradičních, objektivních jistot a opor. Patočka navazuje na Kantův rozvrh praktické filosofie, prohlubuje však Kantovské pojetí mravního účelu univerza, které poslední smysl už sice nechápe jako realizovaný, nýbrž jen postulovaný, chápe jej nicméně pozitivně a objektivně, tzn. jako účel. Pro Patočku však nestojí rozhodující alternativa tak, že by bylo nutné se rozhodnout buď pro pozitivní smysl, nebo nesmyslnost: ukazuje možnost smyslu ne-jsoucího, využívá při své interpretaci celkového smyslu Heideggerovu onticko-ontologickou diferenci. Zkušenost ontologického smyslu není vázána na vztah k předmětnému cíli či účelu: s tímto smyslem se setkáváme i v ne-účelnosti, a silný, pod/129/statný smysl se vyznačuje dokonce tím, že nás oslovuje právě ve zhroucení účelnosti a veškerého smyslu relativního. Namísto účelu, který uvažujeme jako – byť třeba v budoucnosti – daný, se tedy vztahujeme ke smyslu, který není předmětně postižitelný, k němuž dospíváme až v otřesu a překročení vší danosti. Teprve takový smysl je s to, na rozdíl od Kantova mravního účelu, integrovat skutečně celek lidského života. Tato zkušenost smyslu je bytostně odkázána na životní obrat celé osobnosti, jde tu o smysl, který se uskutečňuje v dramatickém rozhodnutí, nikoli o smysl konstatovatelný. Krok k tomuto smyslu je „krokem před jsoucno“ (nikoli „za“ ně, tzn. do „zásvětí“); „před“ zde znamená: krok k „předchůdnému“, umožňujícímu základu, ovšem nikoli ve smyslu úzce časovém, neboť tento nepředmětný smysl je pro svou otevřenost spojován právě s dimenzí budoucnosti.
Patočka se tedy snaží řešit situaci …
(Doslov, in: Jan Patočka, Tři studie o Masarykovi, Praha 1991, str. 128–29.)

Friedrich Nietzsche (1888)

Je známo, že požaduji na filosofovi, aby se stavěl mimo dobro a zlo – aby měl ilusi morálního soudu pod sebou. Tento požadavek vyplývá z názoru, jenž byl mnou poprve formulován: že vůbec není morálních pravd. Morální soud má společné se soudem náboženským to, že věří ve skutečnosti, jichž není. Morálka je pouze výkladem jistých zjevů, přesněji řečeno, nesprávným výkladem. Soud morální, stejně jako náboženský, náleží jistému stupni nevědomosti, na kterém chybí i pojem skutečna, rozlišování mezi skutečným a smyšleným: takže „pravda“ na takovém stupni označuje samé věci, jež zveme dnes „domněnkami“. Potud morálního soudu nelze nikdy bráti doslova: neboť jako soud obsahuje vždy jen protismysl. Jako semiotika je však neocenitel/74/ný: zjevuje, alespoň vědoucím, nejcennější skutečnosti kultur a niter, jež nevěděly s dostatek, aby sebe samy „chápaly“. Morálka je pouze značkovou řečí, pouze symptomatologií: třeba již věděti, oč jde, abychom z ní měli užitek.
(7564, Soumrak model, přel. A.Breska, Votobia, Olomouc 21995.)

Ladislav Hejdánek (1996)

Jestliže je rozpoznán hlavní omyl řeckého a potom celého evropského myšlení v jeho výhradní orientovanosti a soustředěnosti na to, co „jest“, zbývá učinit další krok, krok zásadního významu: začít myšlenkově pronikat na terén toho, co „není“. Tato formulace se může zdát paradoxem, ale když jí porozumíme, zjistíme, že vlastně nejde o paradox, že jako paradox se pouze jeví tomu, kdo je příliš zanořen do toho způsobu myšlení, kterým staří Řekové zatížili Evropu a jejím prostřednictvím většinu světa. Zcela formálně to můžeme demonstrovat známým způsobem: všem chodícím je společná chůze; chůze sama však nechodí. Daleko závažnější je ovšem pozitivní předvedení jiného způsobu myšlení. To je možné jen tak, že si jako schematický model zvolíme něco jiného než trojúhelník (nebo jiný geometrický obrazec). Učiňme tak (inspirováni Whiteheadem) volbou „události“. Zatímco „trojúhelník“ je něčím mimo čas (nikoliv ovšem mimo prostor, neboť rovinný obrazec je myslitelný jen ve dvourozměrném prostoru), „událost“ je nemyslitelná bez času resp. mimo čas. Tak jako u trojúhelníku se nemusíme zabývat prostorem jako jeho předpokladem, nemusíme se v případě události zabývat časem jako jejím předpokladem. (To pochopitelně neznamená, že tak učinit nemůžeme; zkoumáním povahy prostoru, v němž jedině platí naše výzkumy povahy trojúhelníka, posléze zjistíme, že v jiných typech prostoru bude mít trojúhelník také jinou povahu. Proto si musíme nechat v záloze možnost zkoumat povahu času, který je předpokladem platnosti našich výzkumů povahy událostí.) Chceme-li „událost“ či přesněji myšlenkový model události učinit „předmětem“ svých výzkumů, musíme si hned od počátku stále uvědomovat důležitost času, bez něhož událost nemůže být myšlena. To znamená, že událost můžeme pojmově legitimně „mínit“ jen tak, že zároveň budeme spolumínit její časovost (přesně časování: časování je výkon samotného událostného dění, samotné události). Časování události je charakteristické tím, že událost nemůže být jako celek míněna jako jsoucí, neboť k bytostné povaze události náleží, že není celá najednou a v jednom okamžiku, tj. nemůže být platně míněna v redukci na mimočasové (nebo nulově časové) „hic et nunc“ (čímž je zároveň položen základ k radikálnímu odmítnutí myšlenky „věčného nyní“, s nímž počítá tradiční metafyzika.
(Písek, 960723-2.)