Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Peter C.A. Morée (2004)

Klíč ke kladnému postoji k sekularizaci ležel v pojetí náboženství. Pro mnoho teologů z druhé poloviny 20. století bylo náboženství něco podezřelého, / co se pokusili přísně oddělit od víry. Podle dialektické teologie bylo náboženství vyjádřením lidského snažení zmocnit se Boha a dostat ho do sféry svého vlivu. Náboženství bylo považováno za konstrukci bytostně pohanské povahy, tj. za výraz nevíry. V náboženství se člověk snaží jen ospravedlnit sebe sama, zatímco víra je dána „shůry“. Podle analýz zmíněných teologů dochází sice v důsledku sekularizace k výraznému odklonu od takovéhoto náboženství, ale to vůbec nemusí být na úkor víry. Spíše naopak, nakonec zůstává ta pravá víra, odnáboženštěná – takovou alespoň chovali naději.
Tento pohled na náboženství byl reakcí na hrůzy 2. světové války a obecněji na 19. století a první desetiletí 20. století. Církve a teologie byly příliš propojeny s politickými a společenskými záležitostmi a nechaly se zneužít k ospravedlnění mocenských nároků té či oné země. Boží jednání ve prospěch určitého národa bylo podle nich vystopovatelné v dějinách, a tak se jeden nebo druhý národ (např. Nizozemí nebo Anglie) považovaly za Izrael Západu nebo nový Izrael. Národní dějiny se tak staly zároveň dějinami spásy, v nichž se pak projevovalo i Boží zjevení. Podle většiny poválečných teologů (avšak jen menšiny před válkou) se díky tomu ze vztahu mezi Bohem a lidmi vytratil kritický rozměr. Ukázalo se, jak je náboženství nebezpečné a jak ho lze zmanipulovat pro lidské účely. Mnozí představitelé protestantských tradic nic nenamítali ani proti marxistickému tvrzení, že náboženství je opium lidí, protože si to vzásadě mysleli také.
(Proč dnes znovu hovořit o sekularizaci, in: Protestant 15, 2004, č. 1, str. 11-12.)

Ladislav Hejdánek (2014)

V obecném úzu se mezi skutečností a realitou téměř nerozlišuje; ve filosofii ovšem musíme být rozhodně náročnější při užívání termínů. A pak je dobré přihlížet co možná k tomu, co nám zvolená slova pro názvy sama svými kořeny napovídají. Slovo „realita“ připomíná „věc“, „res“; slovo „skutečnost“ naproti tomu připomíná skutek, čin, akci či aktivitu. (V němčině „Wirklichkeit“ připomíná zase „wirken“, působiti: „Wirklichkeit ist, was wirkt“; a také „Werk“, tedy „dílo“.) Němčina je určitější v tom smyslu, že nám napovídá směr: skutečné je to, co bylo nebo je uskutečněno, tedy „to uskutečněné“. Čeština je méně určitá, ale dovoluje či připouští nejen směr od skutku k uskutečněnému, ale také opačný směr od ještě neuskutečněného ke skutku čili k uskutečnění. Je sice pravda, že se ve filosofické tradici již dlouho rozlišuje mezi reálnými možnostmi a nemožnostmi, ale stejně tradičně jsou v tom četné vnitřní rozpory a potíže. Stejně tak se můžeme opřít o jinou zvyklost, že o uskutečnění něčeho, co předtím skutečné ještě nebylo, se mluví také jako o „realizaci“, a míní se tím uvedení do „reality“, do reálného světa. A protože mínit něco (byť co nejpřesněji) ještě zdaleka neznamená to „realizovat“ (i když sám akt mínění takto „realizován“, tj. proveden být může), budeme význam slova „skutečnost“ považovat za obsahově širší než význam slova „realita“.
(Písek, 140621-3.)

Albert Einstein (???)

Nepochybuji vůbec o tom, že nynější kvantová teorie (přesněji kvantová mechanika) je nejdokonalejší teorie slučitelná se zkušeností, pokud popisu klademe za základ hmotný bod a potenciální energii jako elementární pojmy. Co však na teorii shledávám neuspokojivým, jeví se různě podle interpretace, kterou dáváme funkci ψ. Buď jak buď však na počátku mého pojetí stojí teze, kterou většina nynějších teoretiků rázně odmítá:
Je něco jako „reálný stav“ fyzikálního systému, co objektivně existuje nezávisle na každém pozorování nebo měření a co může být zásadně popsáno fyzikálními výrazovými prostředky.
Jakých adekvátních výrazových prostředků, eventuálně jakých základních pojmů se má při tom užít, je podle mého mínění nyní neznámo (hmotné body? Pole? Určující prostředky, které budou musit být teprve objeveny?). Tato teze reality nemá sama o sobě smysl jasné výpovědi, pro svou „metafyzickou“ povahu; má vlastně jen programový ráz. Všichni lidé, počítaje v to i kvantové teoretiky, se pevně přidržují této teze reality, pokud nediskutují o základech kvantové teorie. Nikdo nepochybuje například o tom, že v určitém čase existovala určitá poloha měsíčního těžiště, i když se ještě nevyskytoval žádný skutečný nebo potenciální pozorovatel. Necháme-li tuto, čistě logicky uvažováno, libovolnou tezi reality padnout, je pak neobyčejně těžké vyhnout se solipsismu. Ve smyslu toho, co bylo řečeno, nestydím se učinit pojem „reálného stavu systému“ ústředním bodem svého uvažování.
Nuže, není pochyby, že funkce ψ je druh popisu „reálného stavu“. Otázka však je, zda tento popis charakterizuje reálný stav úplně nebo neúplně. Ať na tuto otázku odpovídáme jakkoli, přijdeme do nesnází. …
(Náboženství a věda, in: 2118, Jak vidím svět, Praha 1961, s. 108-09.)

Peter C.A. Morée (2004)

Co z předchozího plyne pro debatu o sekularizaci? Zaprvé bychom měli přestat považovat sekularizaci za a priori kladný jev, který vnitřně souvisí s křesťanskou vírou, i když to neznamená zaujmout k ní vyloženě negativní stanovisko. Je třeba uznat, že sekularizace nevedla k osvobození lidí z otroctví magie a pověr, ale uvolnila prostor pro duchovní prázdno, kde mohou řádit další pseudonáboženství.
Zadruhé by evangelická církev a tradice měla rehabilitovat náboženství, ovšem ne ve smyslu Masarykově. Je třeba zdůraznit, že víra a náboženství patří dohromady. Náboženství potřebuje víru, aby vůbec mělo obsah. Masarykův koncept náboženství by bez víry nemohl dát společnosti dostatečně pevnou orientaci do pohnutých let 20. století. Ale na druhou stranu víra potřebuje náboženství s jeho rituály, formou a způsoby, aby ji vůbec šlo sdílet a ukotvit v životech konkrétních lidí. V tomto smyslu mají náboženské rituály i misijní rozměr.
Zatřetí pak by církev měla vést co nejintenzivnější dialog s moderní kulturou a vědou, protože tento svět je Božím stvořením. Chyba etablovaných církví v 19. století byla, že neporozuměly situaci a nebraly své partnery vážně. Do komunikace s moderní kulturou má církev vnášet i svoji vlastní povahu, tj. že v tomto světě chce představovat onen jiný rozměr života, v němž jde o hledání a spasení.
(Proč dnes znovu hovořit o sekularizaci, in: Protestant 15, 2004, č. 1, str. 17.)

Koffi Cadjehoun (2007)

Postkantisme
L'ontologie classique représentait l'Etre comme l'explication à tout ce qui est et qui n'apparaît pas immédiatement, soit tous les niveaux de réalité – plus leur lien. L'ontologie postkantienne se réclame des sophistes et de Nietzsche pour entériner le renversement nihiliste : le morcèlement du réel est expliqué par la superposition indéfinie des niveaux de réel. Quant à la pensée du néant, elle montre que le lien s'opère entre les indéfinis niveaux, que l'infini est le lien qui empêche justement le morcèlement indéfini dû à l'ontologie classique de l'apparence.
Publié par Koffi Cadjehoun à l'adresse 01:58 – dimanche 18 novembre 2007.
(Au tours du réel, Saison 3 .)