Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alain Besançon (1999?)

Všechno však probíhalo lépe, když se o ničem nehovořilo. O rozsahu vyhlazování se rozhodovalo tajně, často bez písemných dokumentů. Lenin, Hitler i Stalin poznali politickou účinnost utajení i nebezpečí případného rizika, že by mohlo něco začít skřípat v propagandě, jež byla stále bezvýhradně humanistická. Utajení umožňuje uskutečnit vyhlazování v hlubším a úplnějším rozsahu. Prohlubující se mlčení o povaze prováděných „operací“ neodpovídá pokroku obecné morálky, ale morálce revoluční, jež všechno podřizuje instrumentální účinnosti procedur použitých s ohledem na zamýšlený cíl.
Tímto cílem je „spása světa“. Myšlenka, že svět musí být obnoven, je biblická myšlenka, která zešílela. Starověká filozofie považovala svět za věčný, v podstatě stálý a přes všechny pozemské zmatky za dobrý. Své přesvědčení o možné spáse převzali revolucionáři z bible, v niž už nevěřili. Oné spásy lze podle nich dosáhnout prostřednictvím politické moci – z tohoto přesvědčení také vyplývá to, co nazývají „ctností“. Žádný div, že mezi těmi nejkrutějšími teroristy nacházíme tak velký počet kleriků a kněží: Roux, Royer, Fouché, Le Bon. Poctu, kterou měli vzdávat svému Stvořiteli, vzdávali abstrakci nepoměrně nedosažitelnější, zvané Lid.
(Jakobínská revoluce a revoluce ruská, z předmluvy (komentáře) ke knize:
Alain Gérard: La Terreur et la Vendée. Divers Histoire
(Éd. Fayard; parution: 28.4.1999.)
[Tento článek tvoří součást předmluvy k dílu Alaina Gérarda Z principu humanity. Teror a Vendée, které vydalo nakladatelství A. Fayard. Commentaire 1999, jaro-léto, s. 355–361. Z francouzštiny přel. Josef Mlejnek.]
Staženo z internetu.

Søren Kierkegaard (1813-55)

Das Böse in unsrer Zeit ist nicht das Bestehende mit seinen vielen Fehlern; nein, das Böse in unsrer Zeit ist gerade die böse Lust, dies Liebäugeln mit dem Reformieren-Wollen.
(Richtet selbst – XII 479)
(3916, Die Religion der Tat, Kröner, Leipzig s.d., S. 242.)

Peter C.A. Morée (2004)

Klíč ke kladnému postoji k sekularizaci ležel v pojetí náboženství. Pro mnoho teologů z druhé poloviny 20. století bylo náboženství něco podezřelého, / co se pokusili přísně oddělit od víry. Podle dialektické teologie bylo náboženství vyjádřením lidského snažení zmocnit se Boha a dostat ho do sféry svého vlivu. Náboženství bylo považováno za konstrukci bytostně pohanské povahy, tj. za výraz nevíry. V náboženství se člověk snaží jen ospravedlnit sebe sama, zatímco víra je dána „shůry“. Podle analýz zmíněných teologů dochází sice v důsledku sekularizace k výraznému odklonu od takovéhoto náboženství, ale to vůbec nemusí být na úkor víry. Spíše naopak, nakonec zůstává ta pravá víra, odnáboženštěná – takovou alespoň chovali naději.
Tento pohled na náboženství byl reakcí na hrůzy 2. světové války a obecněji na 19. století a první desetiletí 20. století. Církve a teologie byly příliš propojeny s politickými a společenskými záležitostmi a nechaly se zneužít k ospravedlnění mocenských nároků té či oné země. Boží jednání ve prospěch určitého národa bylo podle nich vystopovatelné v dějinách, a tak se jeden nebo druhý národ (např. Nizozemí nebo Anglie) považovaly za Izrael Západu nebo nový Izrael. Národní dějiny se tak staly zároveň dějinami spásy, v nichž se pak projevovalo i Boží zjevení. Podle většiny poválečných teologů (avšak jen menšiny před válkou) se díky tomu ze vztahu mezi Bohem a lidmi vytratil kritický rozměr. Ukázalo se, jak je náboženství nebezpečné a jak ho lze zmanipulovat pro lidské účely. Mnozí představitelé protestantských tradic nic nenamítali ani proti marxistickému tvrzení, že náboženství je opium lidí, protože si to vzásadě mysleli také.
(Proč dnes znovu hovořit o sekularizaci, in: Protestant 15, 2004, č. 1, str. 11-12.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1895)

... Vidím chyby a vady politického zřízení, jako je vidím v zařízeních ostatních, a proto chci ve službě pokroku stát proti těm chybám a vadám všem a na celé čáře; jednostranná oposice velmi snad se zvrhá v revoluci, a já chci sloužit sociální reformaci. Reformace vyžaduje a předpokládá však netoliko oposici politickou nebo náboženskou a tak dále, nýbrž oposici filosofickou, tj. kritiku na celé čáře a koncentrickou a ovšem kritiku plynoucí z celkového přesvědčení filosofického a z úsilí, zaměnit staré novým.
S tohoto stanoviska nepokládám za hlavní věc polemizovat pouze proti jednotlivým projevům té nebo oné politické myšlenky; je-li vůbec myšlenkou, a nikoli více méně mechanickým napodobením, je myšlenkou z celé soustavy politických názorů, a ty politické názory zase jsou částí celkového nazírání na život. Přihlížím proto k tomuto poslednímu zřídlu nynějších mínění politických, vědeckých a všech mínění vůbec. Dnes, kdo myslí, donikat musí k principiím – úryvkovitého konání a myšlení máme dost, více než snášíme, vždyť právě v něm je zřídlo nynější krise světové, jejíž speciálním projevem je také naše nynější krise národní a politická.
(6746, Naše nynější krise, in: ČO + NNK, Praha 1948, str. 271.)

Peter C.A. Morée (2004)

Co z předchozího plyne pro debatu o sekularizaci? Zaprvé bychom měli přestat považovat sekularizaci za a priori kladný jev, který vnitřně souvisí s křesťanskou vírou, i když to neznamená zaujmout k ní vyloženě negativní stanovisko. Je třeba uznat, že sekularizace nevedla k osvobození lidí z otroctví magie a pověr, ale uvolnila prostor pro duchovní prázdno, kde mohou řádit další pseudonáboženství.
Zadruhé by evangelická církev a tradice měla rehabilitovat náboženství, ovšem ne ve smyslu Masarykově. Je třeba zdůraznit, že víra a náboženství patří dohromady. Náboženství potřebuje víru, aby vůbec mělo obsah. Masarykův koncept náboženství by bez víry nemohl dát společnosti dostatečně pevnou orientaci do pohnutých let 20. století. Ale na druhou stranu víra potřebuje náboženství s jeho rituály, formou a způsoby, aby ji vůbec šlo sdílet a ukotvit v životech konkrétních lidí. V tomto smyslu mají náboženské rituály i misijní rozměr.
Zatřetí pak by církev měla vést co nejintenzivnější dialog s moderní kulturou a vědou, protože tento svět je Božím stvořením. Chyba etablovaných církví v 19. století byla, že neporozuměly situaci a nebraly své partnery vážně. Do komunikace s moderní kulturou má církev vnášet i svoji vlastní povahu, tj. že v tomto světě chce představovat onen jiný rozměr života, v němž jde o hledání a spasení.
(Proč dnes znovu hovořit o sekularizaci, in: Protestant 15, 2004, č. 1, str. 17.)