LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2014)

„Hromada“ je – jak samo slovo ukazuje – chápána jako pouhé nahromadění něčeho, co k sobě jinak nechová žádné vztahy: jde-li např. o hromadu cihel nebo kamení, pak se předpokládá, že mezi jednotlivými cihlami nebo kameny není žádná souvislost, která by mohla zakládat onu „hromadu“ jako nějaké skutečné, samostatné jsoucno: jednotlivé cihly nebo kameny prostě nahodile a mrtvě leží vedle sebe a vůbec na sebe nijak nereagují. A tak se sám pojem (samo pochopení) „hromady“ stává čímsi vysoce problematickým, neboť v tomto světě lze vždycky najít nějaké souvislosti, které i z „hromady“ dělají něco víc než „pouhou hromadu“: všechna skutečná (pravá) jsoucna na sebe nějak reagují; jsoucno zbavené reaktibility je jsoucnem jen virtuálním. To znamená, že třeba cihly nebo kameny nějak na sebe nahromaděné nejsou jen nahodile vedle sebe, ale „působí“ na sebe i na okolí třeba gravitačně (přesněji: svým nahromaděním deformují resp. zakřivují prostor ve své blízkosti). To má velký význam třeba i v kosmologii a kosmogenezi. Ve Vesmíru se vlastně setkáváme pouze s „hromadami“ – s mraky plynu a prachu, jež drží pohromadě gravitace, s hvězdnými a planetárními soustavami, s hvězdokupami, s galaxiemi a skupinami či kupami galaxií, atd. A protože je zřejmé, jakým pravidelnostem („zákonitostem“) ve svém chování jakoby podléhají, jak vznikají, vyvíjejí se a eventuálně končí či zanikají, mluvíme a počítáme s jejich „evolucí“, která přece jen něčím připomíná jakousi životu podobnou organizovanost. (A zároveň podobně platí také jakási individuální odlišnost a samobytnost každé z podobných „hromad“, která rovněž připomíná situaci ve světě pozemských živých bytostí, které také řadíme do různých skupin, druhů a rodů apod.) Jak se zdá, žádné naprosto na ničem dalším nezávislé „entity“ se v našem světě nevyskytují; pojetí „nezávislé existence“ je zřejmě něčím jen předsudečným a fiktivním, jak ostatně už kdysi řekl a napsal Whitehead.
(Písek, 141224-3.)

Petr Kulhánek (2009)

... Úhlové rozlišení sondy WMAP – 0,3° – dostačuje pro pořízení podrobné mapy fluktuací reliktního záření. Z údajů WMAP bylo upřesněno stáří vesmíru na 13,7 miliardy let. Také byl stanoven podíl jednotlivých ingrediencí ve vesmíru – atomární látka tvoří 4 %, temná hmota 23 % a temná energie 73 % celkové hmoty a energie ve vesmíru.
... Z polarizace reliktního záření bylo možné zjistit, že první hvězdy ve vesmíru vznikaly pouhých 400 milionů let po jeho vzniku. To je dříve, než jsme se dosud domnívali. První hvězdy byly mnohem hmotnější než dnešní a vyvíjely se velmi rychle. Žily jen několik milionů let a v jejich nitru vznikala termojadernou fúzí jádra těžkých prvků.
(Průzkumy reliktního záření, in: Vesmír 88, 2009, č. 11, str. 735; text vložený k článku Petra Kulhánka, Na úsvitu času, vyprávění o reliktním záření, tamtéž, str. 732 – 736.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Každodenní zkušenost nám napovídá, že ve světě kolem sebe můžeme rozpoznávat jednotlivé předměty, ale zároveň i to, že na vnímání a pochopení těchto jednotlivostí se velmi silně a aktivně podílíme také my sami, totiž že ty jednotlivosti jakoby vybíráme nebo ještě spíš vykrajujeme z toho, co se nám otvírá tak trochu jako chaos nebo přinejmenším jako komplikovaná směsice něčeho, co většinou můžeme nadále rozpoznávat jako jednotliviny (a to bez záruky, že to opravdu, tj. ve skutečnosti, jednotliviny jsou). Tak např. na stromě můžeme rozpoznávat jednotlivé větve, lístky nebo květy, ale je na nás, abychom je správně chápali jako součást onoho stromu. Na druhé straně také onen strom vnímáme jako spjatý s půdou, z níž roste, ale i s okolním prostředím, a přece jej správně rozpoznáváme jako jednotlivost, i když od prostředí oddělitelnou často pouze za cenu jejího poškození, tj. narušení její „vnitřní jednoty“, její „integrity“. Z toho se ukazuje, že to, co rozpoznáváme svými smysly jako „skutečné“, můžeme za „skutečnost“ považovat v některých případech jen s velkou obezřetností. Někdy ono považování za skutečnost může mít oporu v tom, že tak činí i jiní lidé, tj. v konvenci, ale kritický pohled nebo bližší zkoumání ukáže, že jde o něco velmi problematického. Tradiční chápání jednotlivosti jako něčeho nedělitelného (viz „individuum“) naprosto neobstojí. Vše komplexnější než „primordiální“ lze „dělit“ – záleží jen na tom, zda to dělení naruší integritu takto děleného, nebo zda taková integrita prostě chybí (takže jde o pouhou hromadu). Pouhá hromada je skutečná, ale není „jsoucí“, protože to není „pravé jsoucno“ (každé „pravé jsoucno“ je totiž „jedno“, je jednotou, integritou, která může být „dělením“ narušeno nebo zlikvidována). Hromada se může jevit jako jednotlivost (resp. může být považována za jednotlivost), ale nemůže a nesmí být považována za „pravé jsoucno“.
(Písek, 141224-1.)