Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Philip Anderson (2008)

Our experimentalist colleagues get to organize massive data streams into the beautiful false-color pictures we see on the covers of Science and Nature. For us theorists the computer is more of a mixed blessing. Many see it as our substitute; our role is to take the (mostly) known laws of physics and calculate their consequences by letting computers do all the work.
For most systems of interest, however, the basic laws of physics, though not incorrect, are inadequate. The reason is emergence, which says that when a system becomes large and complex enough, its constituents self-organize into arrangements that one could never deduce a priori, even though the laws of physics are obeyed. The obvious example is life, but emergence also acts on a more primitive level. Even the quantum theory of what should be the simplest of all crystalline solids, helium, is still a bit of a mystery.
In an attempt to cope with such problems, some of my colleagues try to do what I said they couldn't: follow all the atoms or electrons as they interact using massive computer simulations. Unfortunately, the number of atoms and the length of time they can be followed are negligible compared with even the tiniest speck of real matter. In addition, they use various assumptions and tricks that tend to predetermine the outcome.
The prestige attached to computers and their erudite gimmicks impresses almost everyone, but especially the simulators. They often believe they have proved that a system--like the little crystal of solid helium--can't possibly behave the way experiments show, therefore there's something dubious about the experiments, and not the simulations. Of course, to the casual observer computer simulations are far more impressive than old-fashioned logic and common sense. But we must remember that a simulation, even if correct, can't really prove anything. Computers will always have limits of error in trying to model the world. In the end logic and pure science, independent of the computer, still get us closest to nature, even without the pretty pictures.
Philip Anderson is a professor at Princeton University and was the recipient of the Nobel Prize in Physics in 1977.
www.
Computers have been responsible for immeasurable progress in physics. But contrary to assumptions, experimentalists are the heavy users.
by Philip Anderson • Posted July 9, 2008 02:46 PM

Jan Patočka (1969-70)

PSYCHÉ je zároveň podstata živého těla. Jeho určitého druhu výměr. Shrneme-li to, co bylo Aristotelem řečeno o PSYCHÉ, řekneme, že PSYCHÉ je jistým zvláštním způsobem – PÓS – všechno, co jest, TA PANTA. Vše, co jest, se dělí:
1) na to, s čím se můžeme setkat – TA AISTHÉTA. Setkat se ne tak, jako na sebe narazí koule, nýbrž tak, že navzájem se takříkajíc představíme. AISTHÉSIS – setkání ve zkušenosti.
2) na to, co lze nahlédnout – TA NOÉTA. NOÉSIS, EPISTÉMÉ – nahlížející vědění.
Tento zvláštní způsob, to PÓS, to je třeba vyšetřit. EPISTÉMÉ a AISTHÉSIS, pokud jsou možnostmi či skutky nahlédnutí a setkání, jsou rozděleny v jednotliviny.
Ideje, jako např. pes, stůl, atd., jsou cosi, co vidím, nahlížím – ...
Výsledek každého setkání je určitý dojem, určitá zkušenost, AISTHÉSIS.
(7243, Úvod do fenomenologické filosofie, Praha 2003, str. 25.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Patočka překládá (a vykládá) řecký termín EPISTÉMÉ (a také NOÉSIS) jako „nahlížející vědění“ (např. 7243, s. 25). To je vlastně velmi šťastný překlad, ale je příliš těsně svázán se starými Řeky, pokud s ním chceme pracovat dnes. Dnes už nemůžeme držet pojetí THEORIA, v níž by muselo odpadnout každé „dělání“, každá aktivita ze strany „nahlížejícího“. Každý „náhled“, každé „nahlížení“ je nutně a vždycky náš výkon; pokud Heidegger dává důraz na „Sein-lassen“, nejde a nemůže v žádném případě jít o takové „nedělání“, tj. „nezasahování“, ale je to jen další a vyšší nárok právě na naše „dělání“ na naši „aktivitu“: musí to být taková aktivita, která ví o tom, že to „nahlížené“ nenechává a dokonce ani nemůže „nechávat být“, a tak může být schopna až poté, tj. po tom „nahlédnutí“, že přece jen něco na onom nahlíženém změnila, tu změnu rozpoznat a přes to rozpoznání a díky němu se přece jenom dostat k nahlíženému nějak blíž. Pokud si tohle uvědomíme, pak se proti starořeckému chápání „zírání“, jež má to „nahlížené“ přímo (= bezprostředně) před sebou, dostáváme nejen jinam, ale takřka na opačný „pól“: nazírat neznamená polevit v aktivitě, pozastavit ji či vyloučit, ale naopak ji posílit, zintezivnit, pozvednout na vyšší, pronikavější úroveň. A to právě díky reflexi, jež dokáže podrobit zkoumání a kontrole právě tu naši aktivitu.
(Písek, 080207-2.)