Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Zcela hypoteticky předpokládejme, vlastně inspirováni výrokem jednoho teoretického fyzika, že můžeme tuto „temnou energii“ ztotožnit s tím, čemu fyzikové říkají „fyzikální vakuum“. To je „definováno“ tím, že v něm „není“ žádná částice a žádné kvantum (energetické). Kdysi mi to vysvětloval Václav Frei, něco jsem pochytil i z jedné Grygarovy dávné poznámky: to, že tam „není“ ani částice, ani kvantum, musíme poněkud opravit: fyzikální vakuum je „nabito“ energií, takže zdaleka není ztotožnitelné s nulovou hladinou energie. Z této nenulové „hladiny“ jakoby vyskakují virtuální částice a virtuální kvanta, ale zase ihned (do ní) zapadají a zanikají. Vznikají vždy po dvojicích, které se zase vzájemně anihilují, takže ta nepřítomnost částic i kvant je jakoby stále porušována, ale tak, že každé porušení je zase okamžitě (tj. velmi rychle, a to tím rychleji, čím hmotnější jsou ty částice nebo čím energetičtější jsou ta kvanta) „napraveno“. Pokud by se něco takového jevilo jako (byť s menšími výhradami a opravami) jako plausibilní, bylo by třeba prozkoumat, v čem spočívá rozdíl mezi fyzikálním vakuem mimo vesmír, z něhož nějak tento vesmír vznikl, a mezi temnou energii, která představuje – řekněme – asi 70% „hmotnosti“ našeho Vesmíru, jak to někteří vědci odhadují. Zde je problém, který zatím nebyl, pokud vím, nikým zmíněn. Ten problém lze jinak vyjádřit následovně: jak dochází k tomu, že Velkým Třeskem vzniklý Vesmír (nebo – pokud je vesmírů více – některý z vesmírů) si osvojí, přivlastní jakýsi „svůj“ díl fyzikálního vakua? Nebo to takto nemůže být chápáno a fyzikální vakuum mimo jakýkoli vesmír je něco jiného než fyzikální vakuum již nějakým vesmírem osvojené a přivlastněné? Pak musíme volit aspoň v jednom případě jiný termín.
(Písek, 080810-3.)

Philip Anderson (2008)

Our experimentalist colleagues get to organize massive data streams into the beautiful false-color pictures we see on the covers of Science and Nature. For us theorists the computer is more of a mixed blessing. Many see it as our substitute; our role is to take the (mostly) known laws of physics and calculate their consequences by letting computers do all the work.
For most systems of interest, however, the basic laws of physics, though not incorrect, are inadequate. The reason is emergence, which says that when a system becomes large and complex enough, its constituents self-organize into arrangements that one could never deduce a priori, even though the laws of physics are obeyed. The obvious example is life, but emergence also acts on a more primitive level. Even the quantum theory of what should be the simplest of all crystalline solids, helium, is still a bit of a mystery.
In an attempt to cope with such problems, some of my colleagues try to do what I said they couldn't: follow all the atoms or electrons as they interact using massive computer simulations. Unfortunately, the number of atoms and the length of time they can be followed are negligible compared with even the tiniest speck of real matter. In addition, they use various assumptions and tricks that tend to predetermine the outcome.
The prestige attached to computers and their erudite gimmicks impresses almost everyone, but especially the simulators. They often believe they have proved that a system--like the little crystal of solid helium--can't possibly behave the way experiments show, therefore there's something dubious about the experiments, and not the simulations. Of course, to the casual observer computer simulations are far more impressive than old-fashioned logic and common sense. But we must remember that a simulation, even if correct, can't really prove anything. Computers will always have limits of error in trying to model the world. In the end logic and pure science, independent of the computer, still get us closest to nature, even without the pretty pictures.
Philip Anderson is a professor at Princeton University and was the recipient of the Nobel Prize in Physics in 1977.
www.
Computers have been responsible for immeasurable progress in physics. But contrary to assumptions, experimentalists are the heavy users.
by Philip Anderson • Posted July 9, 2008 02:46 PM

Petr Kulhánek (2009)

... Úhlové rozlišení sondy WMAP – 0,3° – dostačuje pro pořízení podrobné mapy fluktuací reliktního záření. Z údajů WMAP bylo upřesněno stáří vesmíru na 13,7 miliardy let. Také byl stanoven podíl jednotlivých ingrediencí ve vesmíru – atomární látka tvoří 4 %, temná hmota 23 % a temná energie 73 % celkové hmoty a energie ve vesmíru.
... Z polarizace reliktního záření bylo možné zjistit, že první hvězdy ve vesmíru vznikaly pouhých 400 milionů let po jeho vzniku. To je dříve, než jsme se dosud domnívali. První hvězdy byly mnohem hmotnější než dnešní a vyvíjely se velmi rychle. Žily jen několik milionů let a v jejich nitru vznikala termojadernou fúzí jádra těžkých prvků.
(Průzkumy reliktního záření, in: Vesmír 88, 2009, č. 11, str. 735; text vložený k článku Petra Kulhánka, Na úsvitu času, vyprávění o reliktním záření, tamtéž, str. 732 – 736.)

Aristotelés (-384-324)

Dosud jsme tedy pojednali o jsoucnu v původním smyslu, na něž se vztahují všechny ostatní kategorie jsoucna, totiž o podstatě. Neboť podle pojmu podstaty nazývá se jsoucím všechno ostatní, kolikost, jakost a jak se všechny kategorie jmenují. Ve všem totiž musí býti obsažen pojem podstaty, jak jsme uvedli v dřívějších úvahách.
Ježto se však o jsoucnu mluví jednak jako o tom, co jest něčím, nebo jest nějaké nebo nějak veliké, jednak také s hlediska možnosti, skutečnosti a činnosti, určeme také pojem možnosti a skutečnosti.
(0176, Metafysika, př. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 225 – Met. IX, 1 – 1045b.)
Poněvadž se však o jsoucím mluví jednou (TO MEN) pokud jde o to, co jsoucí jest nebo jaké jest anebo kolik ho jest (krátce: ve smyslu kategorií), podruhé však (TO DE) s ohledem na DYNAMIS a ENERGEIA a ERGON, chceme tedy provést také pojmově pronikavé objasnění DYNAMIS a ENTELECHEIA. (Met. 1045b32-35)
(Heideggerův překlad in: M.H., Aristotelova Metafyzika IX, 1-3, GA Bd. 33, přel. Iv.Chvatík, Praha 2001, str. 63.) 03-08

Ladislav Hejdánek (2014)

Teoretičtí fyzikové (kosmologové) po mém soudu poněkud předčasně ztotožnili hypostazovanou skrytou energii s negativní gravitací, která tam, kde je relativně málo hmoty (zjevné i skryté) a kde je tedy slabá gravitace, nabývá vrchu či „převažuje“, „převládá“. Velký problém tu vidím zejména v tom, že nemáme dost jasno ani o tom, jak vlastně funguje gravitace resp. v čem vlastně její působení spočívá. Všechny ta přirovnání, jichž se nejčastěji používá, jak se prostor zakřivuje a prohýbá podobně jako se prohýbá a zakřivuje rovina tam, kde ji „tíží“ nějaké velké těleso, mají jen metaforický charakter, ale dosud panuje nejistota, jak se vlastně gravitace přenáší z jednoho místa, kde je velká hmota, na jiná místa, kde jsou třeba menší hmotná tělesa. Teorie „gravitonů“, kterou někteří zastávají, se zatím moc neujala; nyní by byla příležitost přezkoumat ji tak, že se ji někdo pokusí aplikovat na „negativní gravitaci“ a že bude pátrat po anti-gravitonech. Už nějakou dobu se dělají pokusy o zaznamenání nějakých gravitačních vln (otřesů). Bude snad možno zaznamenávat také nějaké vlny či otřesy antigravitační? Mám za to, že zatím víme příliš málo o gravitaci a jejím fungování, než abychom si směli vymýšlet cokoli o tzv. anti-gravitaci. (Např. nevíme, proč – snad – došlo v prvních okamžicích po Velkém Třesku k onomu „rozfouknutí“ (inflaci), a nevíme ani, jak potom došlo k jeho zabrzdění či snad zastavení; a nevíme, pokud došlo k onomu zastavení nebo aspoň velkému zpomalení, kdy a proč se Vesmír zase začal rozfoukávat a proč se v tom stále zrychluje; a proč tak relativně mírně na rozdíl od onoho prudkého rozfouknutí brzo po Velkém Třesku. Máme to snad považovat za nevysvětlitelnou záhadu? ) Neznamená to všechno jen něco na připomenutí, že matematicky se (při dnešním a zejména zítřejším stavu matematiky) dá vyložit kde co, ale že sama matematická konzistence ještě není dokladem toho, že procesy opravdu tak proběhly a probíhají (a budou probíhat)?
(Písek, 141116-1.)