Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.


<<  <   1 / 2   >    >>
záznamů: 8

Chuť žít

Pierre Teilhard de Chardin (1950)
Na dosud trvajícím, konstruktivním a plodném sporu neodarwinistů s neolamarckovci v oblasti biologie stojí za povšimnutí, že dnes obě školy spontánně a ve vzájemné shodě postulují existenci nějaké energie nebo dynamismu, bez něhož by evoluční mechanismy, tak jak si je představují, zůstaly osudově nehybné – jako motor, kterému jsme zapomněli dodat benzín. – A není tomu vskutku tak, že ať už k přeměně druhů dochází zvnějšku (přirozeným výběrem) nebo zevnitř (invencí), v obojím případě si nut/121/ně představujeme, že v srdci oživené bytosti existuje určitá polarizace či preference ve prospěch „přežití“, ne-li dokonce „superžití“? Na zcela lhostejnou či netečnou živou hmotu by žádný podnět prostředí ani žádná hra velkých čísel nemohly mít sebemenší vliv. Podobně jako rozpínání vesmíru (připustíme-i je …) předpokládá, jako důsledek výbuchu „prvotního atomu“, určitou odstředivou reakci hmotných částic, rozvoj biosféry (a němž zato nepochybujeme) vyžaduje existenci určitého prvořadého a v průběhu věků stále víc se prosazujícího evolučního tlaku.
Bylo by naivní snažit se dát tomuto „evolučnímu tlaku“, který je základním zdrojem veškerého vitálního pohybu, nějakou definitivní podobu, platnou pro všechny roviny biogeneze. Nepochybné však je, že od bodu myšlení, tj. v rovině člověka, dochází k jeho „psychizaci“. Nabývá jasné a důvěrně známé formy: nazýváme ho prostě chuť žít.
Chuť žít …
V posledních dvanácti letech cítím potřebu v každé své přednášce, v každém článku, kdy hovořím o člověku, zdůrazňovat životně důležitou (byť stále ještě skoro zcela opomíjenou) roli této základní energie čím dále naléhavěji. Bez ní by ani …
(Fenomén křesťanství, in: 5806, Jak věřím, Praha 1997, str. 120-21.)
vznik lístku: listopad 2000

Růst(i) (FYESTHAI) | Pasivity

Pierre Teilhard de Chardin (1927)
Růst nám připadá tak přirozené, že nás obvykle ani nenapadne odlišovat od naší činnosti ty síly, které ji živí, nebo okolnosti, jež napomáhají jejímu úspěchu. A přece „quid habes quod non accepisti?“ (co máš, co bys nebyl obdržel?)19 život podstupujeme právě tak jako smrt, ne-li v míře ještě větší.
Pronikněme do nejtajnějších oblastí nás samých! Zkoumejme naše bytí ze všech stran! Trpělivě se snažme vnímat oceán sil, jimž jsme podrobeni a jimiž je náš růst jajkoby prosáknut. Je to blahodárné duchovní cvičení: neboť hloubka a všestrannost našich závislostí bude vytvářet důvěrnou skrytost našeho spojení s Bohem.
(Božské prostředí, in: Chuť žít, Praha 1970, str.
vznik lístku: srpen 2009

Zrod - příprava | Buňka - počátky | Buňka a svět

Pierre Teilhard de Chardin ()
.. Ale tak jako každé jiné věci na světě, lze i buňce porozumět (to jest zařadit ji do koherentního systému vesmíru) jen tak, že ji zasadíme mezi budoucnost a minulost, do nějaké evoluční linie. Mnoho jsme se zabývali jejími diferenciacemi, jejím rozvojem. Teď však bude třeba soustředit zkoumání na její počátky, to jest na kořeny, jimiž tkví v neorganickém, chceme-li skutečně postihnout pravou podstatu její novosti.
V rozporu s tím, čemu nás zkušenost naučila ve všech ostatních oblastech, jsme si příliš zvykli, anebo jsme se jen smířili s tím, že buňku vidíme jako předmět, který nemá předchůdce. Podívejme se, čím se stane, budeme-li s ní zacházet jak se patří, jako s věcí zároveň dlouho připravenou i hluboce původní, to jest jako s věcí, která se zrodila.
(6663, Vesmír a lidstvo, Praha 1990, str. 70.)
vznik lístku: leden 2004

Úkaz a jev

Ladislav Hejdánek (2010)
V češtině (a mezi jazyky to není výjimka) užíváme obou termínů záměnně, jako by jazyk zdvojoval toto pojmenování zbytečně. Pro filosofii je to ovšem příležitost k důslednému rozlišení: pod „úkazem“ budeme rozumět to, jak se nějaké jsoucno (tj. jsoucno-událost) aktuálně v určitou chvíli a na určitém místě ukazuje, jak se nám (nebo komukoli jinému) právě nyní a teď „dává“ (a to bez ohledu na to, zda to registrujeme, zda si toho povšimneme, ba dokonce i bez ohledu na to, zda to vůbec někdo registruje – ovšem tady je třeba připomenout, že nic v tomto světě není tak dokonale izolováno, aby to nebylo nikým a ničím na nějaké úrovni registrováno). Naproti tomu jev je závislý nejenom na tom, co se ukazuje, ukazovalo a ještě bude ukazovat, pokud jde o totéž jsoucno-událost, ale také na tom, kdo (nebo co) je schopen (schopno) na základě registrace několika nebo dokonce mnoha „úkazů“ náležitě (nebo nenáležitě) rozpoznat, jak k sobě tyto úkazy patří (nebo naopak nepatří). Vnímáme vždy tak, že rozlišujeme vnímané od okolí a pozadí, jemuž nevěnujeme pozornost (přičemž je ovšem do jisté míry třeba rovněž vnímáme, jakoby „periferně“). Každý „vněm“ (či „vjem“) nám proto už dává nějaký „smysl“, ať už správně nebo nesprávně (to záleží na nás, nikoli na onom „vnímaném“). Je ovšem možné, že na nejnižších úrovních způsob „reagování“ má odlišný charakter.
(Písek, 100221-3.)
vznik lístku: únor 2010

Jev a úkaz | Úkaz a jev

Ladislav Hejdánek (1993)
Kant kdysi pojmenoval to, o čem původně psal jako o fenomenologii, transcendentální estetikou. V pozadí jsou dva řecké termíny, AISTHESIS a PHAINOMENON. Chceme-li ve filosofii, která musí dbát jazyka a toho, co sám naznačuje, užívat termínů „ve smyslu“ jazyka („jazyku po srsti“), měli bychom vzít v úvahu, že FAINESTHAI je především medium od FAINEIN (= zářiti, svítiti) a samo tedy znamená vyjíti najevo, státi se zjevným, zřetelným, ukázati se, objeviti se atd., kdežto AISTHANESTHAI znamená naproti tomu vnímati, pociťovati a pod. Je tu tedy zcela zjevný, ba nápadný rozdíl v subjektu: subjektem FAINESTHAI je to, co se ukazuje, subjektem AISTHANESTHAI je ten, kdo ono ukázané vnímá. V tom vládne stále ještě značné nepochopení a z něho pramenící nedorozumění. K tomu, aby se nějaké dění, nějaká událost ukazovala, není zapotřebí žádného dalšího subjektu; a ukázat se taková událost může pouze ve své okamžité, aktuální podobě, nikoliv tedy celá. Vyjevit se naproti tomu může pouze nějakému subjektu, a pak se sice stává jevem jen pro tento subjekt, ale jevit se nejen nemusí, ale snad ani nemůže (a rozhodně se obvykle nejeví) ve své okamžité podobě, nýbrž onen subjekt, jemuž se vyjevuje, je zdrojem jisté integrace zapamatování toho, co onomu okamžitému vyjevení předcházelo, ale také jakéhosi předjímání toho, co asi bude následovat, spolu s právě „vnímaným“. Kdybychom třeba i přijali onen pochybný předpoklad jakýchsi atomických vněmů (počitků, impresí apod.), pak každý vědomý (složitý, vyšší) vjem je nejen sám časově rozložitý, ale je také vjemem časové rozložitosti, tedy vjemem dění, nikoliv okamžitého stavu, takže není pouhou kombinací (před-vědomých) „počitků“, nýbrž jejich zpracováním a integrací. (Pha, 931020-1.)
vznik lístku: únor 2004