Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Pierre Teilhard de Chardin (1950)

Na dosud trvajícím, konstruktivním a plodném sporu neodarwinistů s neolamarckovci v oblasti biologie stojí za povšimnutí, že dnes obě školy spontánně a ve vzájemné shodě postulují existenci nějaké energie nebo dynamismu, bez něhož by evoluční mechanismy, tak jak si je představují, zůstaly osudově nehybné – jako motor, kterému jsme zapomněli dodat benzín. – A není tomu vskutku tak, že ať už k přeměně druhů dochází zvnějšku (přirozeným výběrem) nebo zevnitř (invencí), v obojím případě si nut/121/ně představujeme, že v srdci oživené bytosti existuje určitá polarizace či preference ve prospěch „přežití“, ne-li dokonce „superžití“? Na zcela lhostejnou či netečnou živou hmotu by žádný podnět prostředí ani žádná hra velkých čísel nemohly mít sebemenší vliv. Podobně jako rozpínání vesmíru (připustíme-i je …) předpokládá, jako důsledek výbuchu „prvotního atomu“, určitou odstředivou reakci hmotných částic, rozvoj biosféry (a němž zato nepochybujeme) vyžaduje existenci určitého prvořadého a v průběhu věků stále víc se prosazujícího evolučního tlaku.
Bylo by naivní snažit se dát tomuto „evolučnímu tlaku“, který je základním zdrojem veškerého vitálního pohybu, nějakou definitivní podobu, platnou pro všechny roviny biogeneze. Nepochybné však je, že od bodu myšlení, tj. v rovině člověka, dochází k jeho „psychizaci“. Nabývá jasné a důvěrně známé formy: nazýváme ho prostě chuť žít.
Chuť žít …
V posledních dvanácti letech cítím potřebu v každé své přednášce, v každém článku, kdy hovořím o člověku, zdůrazňovat životně důležitou (byť stále ještě skoro zcela opomíjenou) roli této základní energie čím dále naléhavěji. Bez ní by ani …
(Fenomén křesťanství, in: 5806, Jak věřím, Praha 1997, str. 120-21.)

Pierre Teilhard de Chardin (1927)

Růst nám připadá tak přirozené, že nás obvykle ani nenapadne odlišovat od naší činnosti ty síly, které ji živí, nebo okolnosti, jež napomáhají jejímu úspěchu. A přece „quid habes quod non accepisti?“ (co máš, co bys nebyl obdržel?)19 život podstupujeme právě tak jako smrt, ne-li v míře ještě větší.
Pronikněme do nejtajnějších oblastí nás samých! Zkoumejme naše bytí ze všech stran! Trpělivě se snažme vnímat oceán sil, jimž jsme podrobeni a jimiž je náš růst jajkoby prosáknut. Je to blahodárné duchovní cvičení: neboť hloubka a všestrannost našich závislostí bude vytvářet důvěrnou skrytost našeho spojení s Bohem.
(Božské prostředí, in: Chuť žít, Praha 1970, str.

Pierre Teilhard de Chardin ()

.. Ale tak jako každé jiné věci na světě, lze i buňce porozumět (to jest zařadit ji do koherentního systému vesmíru) jen tak, že ji zasadíme mezi budoucnost a minulost, do nějaké evoluční linie. Mnoho jsme se zabývali jejími diferenciacemi, jejím rozvojem. Teď však bude třeba soustředit zkoumání na její počátky, to jest na kořeny, jimiž tkví v neorganickém, chceme-li skutečně postihnout pravou podstatu její novosti.
V rozporu s tím, čemu nás zkušenost naučila ve všech ostatních oblastech, jsme si příliš zvykli, anebo jsme se jen smířili s tím, že buňku vidíme jako předmět, který nemá předchůdce. Podívejme se, čím se stane, budeme-li s ní zacházet jak se patří, jako s věcí zároveň dlouho připravenou i hluboce původní, to jest jako s věcí, která se zrodila.
(6663, Vesmír a lidstvo, Praha 1990, str. 70.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Rozsah podmínek pro vznik života je mnohem užší než rozsah podmínek, pro jeho udržování a rozmnožování (a ovšem i pro jeho vývoj). Když už tu život je, pokouší se obsadit i taková místa, kde by býval nikdy nemohl vzniknout. V tom spočívá schopnost adaptace na odlišná prostředí. Taková adaptace není výsledkem změny prostředí, nýbrž má svůj vlastní a na změně prostředí původně nezávislý zdroj. Adaptace je především výsledkem aktivních opatření organismu; taková opatření mohou být úspěšnější nebo méně úspěšná, a také zcela neúspěšná, ale to je výsledkem jejich „ověřování“ v praxi přežití, a v žádném případě to není výsledkem nějakého aktivního „působení“ prostředí (a jeho změn). Téličnost („zacílenost“) takových adaptací nemůže být zpochybňována poukazem na to, že na nižších úrovních není „vědomá“; spíše lze ustavení a další vývoj vědomí považovat za jednu z velmi úspěšných forem adaptace. Neméně neodůvodněné než dogmatické popírání téličnosti je předpokládání nějakého předem „daného“ nebo stanoveného cíle, kterého má být dosaženo. Všechno se zdá nasvědčovat tomu, že musíme najít způsob pojmového postižení schopnosti pravých jsoucen vymknout se za příznivých okolností nejpravděpodobnějšímu průběhu vlastního dění i reagování na ty či ony podmínky, tj. schopnosti přesahu či překročení typičnosti. Zvnějška se to může velmi často jevit jako náhoda či náhodný omyl (např. „překlep“ přepisu DNA apod.), ale správně to je třeba chápat jako aktivní využití „náhodného“ výskytu okolností. Velmi zřetelně to je vidět na jevu zvaném „mimikry“. Tam jde o využití možnosti vnějšího napodobení něčeho z okolí (ať už k posílení nenápadnosti nebo naopak k posílení odstrašující nápadnosti, atd.), přičemž je však bytostný ráz vlastního života zachován a dokonce jeho zachování je tím posíleno. Všude ve vývoji můžeme rozpoznat nejen drobné úspěchy malých adaptačních kroků, ale také skutečně velké proměny, jež mají povahu „vynálezů“ (byť nikoli vědomě plánovaných). Není to tedy prostředí, nejsou to okolnosti, které jsou zdrojem adaptací nebo dokonce takových „vynálezů“, jež jsou základem vývojových změn k lepšímu a úspěšnějšímu způsobu života, ale je to život, který je schopen využít nahodilostí k tomu, aby úspěšněji přežil (individuálně i nadindividuálně, tedy druhově a rodově atd.) tak, že překročí vlastní „sebedanost“. Vypadá to tak, že život jakoby tápe a slídí po okrajích cest, po nichž se ubírá, a pokouší se využít některých možností, jak uhnout z hlavního směru na nějakou zprvu okrajovou a jakoby vedlejší stezičku. Někdy se to osvědčí, jindy nikoliv; nejrůznější proměny okolí a prostředí tomu někdy mohou napomáhat, ovšem za předpokladu, že život takové možné odbočky „nepřehlédne“ resp. nenechá přejít a zmizet bez vhodného využití. Právě proto je ve vývoji vždy ve hře také mnoho nahodilostí, ale nejdůležitější je vždycky to, zda z toho život svou schopností nejen adaptací, ale také vynálezů dokáže něco vytěžit. (Písek, 050329-3.)

Pierre Teilhard de Chardin (1953)

Zatím však musím trvat na jedné zásadní věci:
Zatímco v případě statického světa zůstává Tvůrce (působící příčina), ať děláme co děláme, od svého díla strukturálně oddělen, a podstatu jeho imanence nelze tudíž nijak definovat, v případě svata evolutivního naopak není Bůh (jak z hlediska struktury, tak z hlediska dynamiky) pojatelná jinak než jako jistý druh formální koincidující (ale nesměšující se) s centrem konvergence. Ano, jak z hlediska struktury, tak z hlediska dynamiky. Kdyby se nám totiž Bůh nerýsoval právě v onom nejvyšším a přesném bodě, v němž má pro nás odedneška svůj zrod příroda, naše schopnost lásky by nemířila k němu (absurdní situace), ale obrátila by se k nějakému jinému „bohu“.
„Modely“ Boha se od Aristotelových dob utvářely vždy na základě představy určité prvotní a vnější hnací síly, působící a retro. Od té doby, co se v našem vědomí zrodil „smysl pro evoluci“, není pro nás už fyzicky možné pojímat a uctívat Boha jinak než jako prvotní organickou hnací sílu působící ab ante.
Uspokojit nás může jen Bůh, který bude svou funkcí plně „Omegou“.
Kde však takového Boha najít?
Kdo nakonec poskytne evoluci svého Boha?
(Bůh evoluce, in: Jak věřím, přel. Věra Dvořáková, Praha 1997, str. 161.)