Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Pierre Teilhard de Chardin (1950)

Na dosud trvajícím, konstruktivním a plodném sporu neodarwinistů s neolamarckovci v oblasti biologie stojí za povšimnutí, že dnes obě školy spontánně a ve vzájemné shodě postulují existenci nějaké energie nebo dynamismu, bez něhož by evoluční mechanismy, tak jak si je představují, zůstaly osudově nehybné – jako motor, kterému jsme zapomněli dodat benzín. – A není tomu vskutku tak, že ať už k přeměně druhů dochází zvnějšku (přirozeným výběrem) nebo zevnitř (invencí), v obojím případě si nut/121/ně představujeme, že v srdci oživené bytosti existuje určitá polarizace či preference ve prospěch „přežití“, ne-li dokonce „superžití“? Na zcela lhostejnou či netečnou živou hmotu by žádný podnět prostředí ani žádná hra velkých čísel nemohly mít sebemenší vliv. Podobně jako rozpínání vesmíru (připustíme-i je …) předpokládá, jako důsledek výbuchu „prvotního atomu“, určitou odstředivou reakci hmotných částic, rozvoj biosféry (a němž zato nepochybujeme) vyžaduje existenci určitého prvořadého a v průběhu věků stále víc se prosazujícího evolučního tlaku.
Bylo by naivní snažit se dát tomuto „evolučnímu tlaku“, který je základním zdrojem veškerého vitálního pohybu, nějakou definitivní podobu, platnou pro všechny roviny biogeneze. Nepochybné však je, že od bodu myšlení, tj. v rovině člověka, dochází k jeho „psychizaci“. Nabývá jasné a důvěrně známé formy: nazýváme ho prostě chuť žít.
Chuť žít …
V posledních dvanácti letech cítím potřebu v každé své přednášce, v každém článku, kdy hovořím o člověku, zdůrazňovat životně důležitou (byť stále ještě skoro zcela opomíjenou) roli této základní energie čím dále naléhavěji. Bez ní by ani …
(Fenomén křesťanství, in: 5806, Jak věřím, Praha 1997, str. 120-21.)

Pierre Teilhard de Chardin (1927)

Růst nám připadá tak přirozené, že nás obvykle ani nenapadne odlišovat od naší činnosti ty síly, které ji živí, nebo okolnosti, jež napomáhají jejímu úspěchu. A přece „quid habes quod non accepisti?“ (co máš, co bys nebyl obdržel?)19 život podstupujeme právě tak jako smrt, ne-li v míře ještě větší.
Pronikněme do nejtajnějších oblastí nás samých! Zkoumejme naše bytí ze všech stran! Trpělivě se snažme vnímat oceán sil, jimž jsme podrobeni a jimiž je náš růst jajkoby prosáknut. Je to blahodárné duchovní cvičení: neboť hloubka a všestrannost našich závislostí bude vytvářet důvěrnou skrytost našeho spojení s Bohem.
(Božské prostředí, in: Chuť žít, Praha 1970, str.

Pierre Teilhard de Chardin ()

.. Ale tak jako každé jiné věci na světě, lze i buňce porozumět (to jest zařadit ji do koherentního systému vesmíru) jen tak, že ji zasadíme mezi budoucnost a minulost, do nějaké evoluční linie. Mnoho jsme se zabývali jejími diferenciacemi, jejím rozvojem. Teď však bude třeba soustředit zkoumání na její počátky, to jest na kořeny, jimiž tkví v neorganickém, chceme-li skutečně postihnout pravou podstatu její novosti.
V rozporu s tím, čemu nás zkušenost naučila ve všech ostatních oblastech, jsme si příliš zvykli, anebo jsme se jen smířili s tím, že buňku vidíme jako předmět, který nemá předchůdce. Podívejme se, čím se stane, budeme-li s ní zacházet jak se patří, jako s věcí zároveň dlouho připravenou i hluboce původní, to jest jako s věcí, která se zrodila.
(6663, Vesmír a lidstvo, Praha 1990, str. 70.)

Pierre Teilhard de Chardin (1953)

Zatím však musím trvat na jedné zásadní věci:
Zatímco v případě statického světa zůstává Tvůrce (působící příčina), ať děláme co děláme, od svého díla strukturálně oddělen, a podstatu jeho imanence nelze tudíž nijak definovat, v případě svata evolutivního naopak není Bůh (jak z hlediska struktury, tak z hlediska dynamiky) pojatelná jinak než jako jistý druh formální koincidující (ale nesměšující se) s centrem konvergence. Ano, jak z hlediska struktury, tak z hlediska dynamiky. Kdyby se nám totiž Bůh nerýsoval právě v onom nejvyšším a přesném bodě, v němž má pro nás odedneška svůj zrod příroda, naše schopnost lásky by nemířila k němu (absurdní situace), ale obrátila by se k nějakému jinému „bohu“.
„Modely“ Boha se od Aristotelových dob utvářely vždy na základě představy určité prvotní a vnější hnací síly, působící a retro. Od té doby, co se v našem vědomí zrodil „smysl pro evoluci“, není pro nás už fyzicky možné pojímat a uctívat Boha jinak než jako prvotní organickou hnací sílu působící ab ante.
Uspokojit nás může jen Bůh, který bude svou funkcí plně „Omegou“.
Kde však takového Boha najít?
Kdo nakonec poskytne evoluci svého Boha?
(Bůh evoluce, in: Jak věřím, přel. Věra Dvořáková, Praha 1997, str. 161.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Archaický resp. přesněji primitivní člověk očekával ohrožení jen z budoucnosti, neboť o ohrožení z minulosti zatím nic nevěděl; zároveň to však platilo i obráceně, totiž že budoucnost pro něho znamenala jen ohrožení. Objev, že budoucnost by mohla být očekávána s nadějí, byl relativně pozdní, a souvisel s novým chápáním času jako směřujícího k nějakému „naplnění“, „uskutečnění“, tedy času, který je nějak vymezen, který míří k něčemu nejen žádoucímu, ale „zaslíbenému“. Žádoucí je něco určitého, kdežto zaslíbené je něco, co zásadně přesahuje každou určitou představu. Aby však zaslíbení nebylo jen něčím vágním, je spjato – a to z vnitřní nutnosti – s nějakými podmínkami či lépe závazky. V tom smyslu jde opravdu o něco podobného smlouvě; to je zřejmě důvod, proč objev budoucnosti jako čehosi s nadějí očekávaného (očekávatelného) byl spjat s metaforou smlouvy „lidu božího“ s Hospodinem. Aby tato zcela zvláštní „smlouva“ nemohla splynout s běžnými obchodnickými praktikami, ale aby se jim nadále mohla zásadně vymykat, bylo naprosto nutné udržet jistou „originérní“ neurčitost čili „kontingenci“ především na straně hlavního „partnera“ ve smlouvě, totiž Hospodina, a teprve druhotně na straně partnera zavázaného, tj. povinně se spravujícího určitými závazky: přítomnost musela být v jistých ohledech pevně uspořádána, tj. musela podléhat určitému řádu, aby budoucnost mohla zůstat opravdu nadějná, tj. otevřená. To mělo zároveň závažné důsledky pro samu povahu oněch závazků: nemohly to být neměnné návody či recepty, jak se přesně zachovat v určitých ohledech (situacích), nýbrž musely to být jen jakési pomůcky, nápomocné pokyny, odkazy k „odpovědnosti“ jednajícího, nikoli přebírající na sebe jeho odpovědnost tím, že mu předepíší, co má dělat (takže se tím musí vždy řídit). Jen tak mohl „závazek“ jakožto vskutku „pravý“ (tomu „pravému“ odpovídající) vést do otevřené budoucnosti, aniž by ji zároveň (v jakémkoli smyslu) zavíral a zamykal.
(Písek, 060421-3.)