Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

René Descartes (1641+)

Otázek o Bohu a lidské mysli jsem se již krátce dotkl v Rozpravě o metodě, jak správně vést svůj rozum a hledat pravdu ve vědách, vydané francouzsky roku 1637, nikoli však abych je tam pečlivě pojednal, ale jen abych je nakousl a ze soudů čtenářů se poučil, jak tyto otázky pojednat později. Zdály se mi totiž důležité, a tak jsem soudil, že se mají probrat vícekrát než jednou; navíc jdu při jejich vysvětlování cestou tak málo prošlapanou a neobvyklou, že by podle mne nebylo užitečné vyučovat ji šíře ve francouzském, kdekomu přístupném spise, aby méně nadaní nemohli věřit, že po ní mají vykročit.
Když jsem tam však požádala všechny, jimž ..., nenašly se k tomu, čeho jsem se v těchto otázkách dotkl, žádné zajímavé námitky vyjma dvou, na něž krátce odpovím, ještě než přistoupím k jejich pečlivějšímu vysvětlení.
(7334, Meditace o první filosofii, Praha 2003, str. 15 – Předmluva ke čtenáři.)

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)

René Descartes (před 1650)

Veškerá věda je jisté a zřejmé poznání; člověk, který o mnohém pochybuje, není učenější než ten, který o tomtéž nikdy nepřemýšlel, nicméně se jeví jako méně učený, jestliže o některých věcech nabyl falešného mínění“ proto je lépe se vědecké činnosti vůbec nevěnovat, než se zabývat předměty do té míry obtížnými, že pro neschopnost odlišit pravdivé od nepravdivého nutně přijímáme něco pochybného za jisté, přičemž výhled na obohacení našeho vědění není takový, aby vyrovnal nebezpečí jeho ochuzení. Proto na základě tohoto výroku odvrhujeme všechny ony toliko pravděpodobné poznatky a rozhodně prohlašujeme, že se má věřit pouze těm, které jsou dokonale poznány a o nichž nelze pochybovat. A byť by snad …
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000,str. 12 a 13.)

Ladislav Hejdánek (2014)

V obecném úzu se mezi skutečností a realitou téměř nerozlišuje; ve filosofii ovšem musíme být rozhodně náročnější při užívání termínů. A pak je dobré přihlížet co možná k tomu, co nám zvolená slova pro názvy sama svými kořeny napovídají. Slovo „realita“ připomíná „věc“, „res“; slovo „skutečnost“ naproti tomu připomíná skutek, čin, akci či aktivitu. (V němčině „Wirklichkeit“ připomíná zase „wirken“, působiti: „Wirklichkeit ist, was wirkt“; a také „Werk“, tedy „dílo“.) Němčina je určitější v tom smyslu, že nám napovídá směr: skutečné je to, co bylo nebo je uskutečněno, tedy „to uskutečněné“. Čeština je méně určitá, ale dovoluje či připouští nejen směr od skutku k uskutečněnému, ale také opačný směr od ještě neuskutečněného ke skutku čili k uskutečnění. Je sice pravda, že se ve filosofické tradici již dlouho rozlišuje mezi reálnými možnostmi a nemožnostmi, ale stejně tradičně jsou v tom četné vnitřní rozpory a potíže. Stejně tak se můžeme opřít o jinou zvyklost, že o uskutečnění něčeho, co předtím skutečné ještě nebylo, se mluví také jako o „realizaci“, a míní se tím uvedení do „reality“, do reálného světa. A protože mínit něco (byť co nejpřesněji) ještě zdaleka neznamená to „realizovat“ (i když sám akt mínění takto „realizován“, tj. proveden být může), budeme význam slova „skutečnost“ považovat za obsahově širší než význam slova „realita“.
(Písek, 140621-3.)

Albert Einstein (???)

Nepochybuji vůbec o tom, že nynější kvantová teorie (přesněji kvantová mechanika) je nejdokonalejší teorie slučitelná se zkušeností, pokud popisu klademe za základ hmotný bod a potenciální energii jako elementární pojmy. Co však na teorii shledávám neuspokojivým, jeví se různě podle interpretace, kterou dáváme funkci ψ. Buď jak buď však na počátku mého pojetí stojí teze, kterou většina nynějších teoretiků rázně odmítá:
Je něco jako „reálný stav“ fyzikálního systému, co objektivně existuje nezávisle na každém pozorování nebo měření a co může být zásadně popsáno fyzikálními výrazovými prostředky.
Jakých adekvátních výrazových prostředků, eventuálně jakých základních pojmů se má při tom užít, je podle mého mínění nyní neznámo (hmotné body? Pole? Určující prostředky, které budou musit být teprve objeveny?). Tato teze reality nemá sama o sobě smysl jasné výpovědi, pro svou „metafyzickou“ povahu; má vlastně jen programový ráz. Všichni lidé, počítaje v to i kvantové teoretiky, se pevně přidržují této teze reality, pokud nediskutují o základech kvantové teorie. Nikdo nepochybuje například o tom, že v určitém čase existovala určitá poloha měsíčního těžiště, i když se ještě nevyskytoval žádný skutečný nebo potenciální pozorovatel. Necháme-li tuto, čistě logicky uvažováno, libovolnou tezi reality padnout, je pak neobyčejně těžké vyhnout se solipsismu. Ve smyslu toho, co bylo řečeno, nestydím se učinit pojem „reálného stavu systému“ ústředním bodem svého uvažování.
Nuže, není pochyby, že funkce ψ je druh popisu „reálného stavu“. Otázka však je, zda tento popis charakterizuje reálný stav úplně nebo neúplně. Ať na tuto otázku odpovídáme jakkoli, přijdeme do nesnází. …
(Náboženství a věda, in: 2118, Jak vidím svět, Praha 1961, s. 108-09.)