Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

René Descartes (1641+)

Otázek o Bohu a lidské mysli jsem se již krátce dotkl v Rozpravě o metodě, jak správně vést svůj rozum a hledat pravdu ve vědách, vydané francouzsky roku 1637, nikoli však abych je tam pečlivě pojednal, ale jen abych je nakousl a ze soudů čtenářů se poučil, jak tyto otázky pojednat později. Zdály se mi totiž důležité, a tak jsem soudil, že se mají probrat vícekrát než jednou; navíc jdu při jejich vysvětlování cestou tak málo prošlapanou a neobvyklou, že by podle mne nebylo užitečné vyučovat ji šíře ve francouzském, kdekomu přístupném spise, aby méně nadaní nemohli věřit, že po ní mají vykročit.
Když jsem tam však požádala všechny, jimž ..., nenašly se k tomu, čeho jsem se v těchto otázkách dotkl, žádné zajímavé námitky vyjma dvou, na něž krátce odpovím, ještě než přistoupím k jejich pečlivějšímu vysvětlení.
(7334, Meditace o první filosofii, Praha 2003, str. 15 – Předmluva ke čtenáři.)

Aristotelés (-706)

Z našich dřívějších úvah, v nichž jsme vyložili názory jiných filosofů o počátcích, vyplývalo, že moudrost jest věděním o počátcích. Přitom se však může vyskytnouti otázka, zda se má moudrost pokládat za jedinou vědu, či obsahuje-li mnoho věd. Je-li třeba pokládati ji za vědu jedinou, jest nutno poznamenat, že jedna věda týká se vždy protiv. Ale počátky nejsou si navzájem protivné. Není-li však vědou jedinou, jaký ráz musí míti vědy, jež obsahuje?
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 268.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Jednota bez rozmanitosti (která musí být sjednocována) je myšlenkový model (původně asi Parmenidův), který je zbaven jakéhokoli vztahu k tomu, co je skutečné. Je to vlastně model základní matematické „entity“, dokonalého čísla „1“, které ovšem eo ipso – bez dalších čísel – postrádá jakýkoli smysl. Proto také platí, že aplikace matematického myšlení na skutečné dění jak vnitrosvětné, tak i celosvětové, nutně zanedbává některé jeho stránky, tj. redukuje je na to, co lze kvantifikovat. Naproti tomu vše, co je opravdu „skutečné“, tedy „jsoucí“, je (a musí být) „jedno“, tj. musí být sjednoceno resp. sjednocováno (a to po celou dobu svého „bytí“). Odtud lze vyvodit, že jednota bez (vnitřní) mnohosti je prostě neskutečná, ale že každá skutečná jednota je sjednoceností (resp. ustavičným sjednocováním) nějaké rozmanitosti, mnohosti. Přitom musí být jasné, že nejde o sjednocenost zvenčí zajišťovanou a opatřovanou, uspořádanou, dokonce vynucenou, alespoň nikoli původně a primárně (leda v nějakých vedlejších, hlavním sjednocovacím úsilím ovládaných a jemu podřízených formách). Jednota zkrátka není popsatelný „stav“, nýbrž „dění“, jež nemůže být pouze popisováno a konstatováno, nýbrž jemuž musí být porozuměno, jež musí být pochopeno resp. vždy znovu chápáno.
(Písek, 090314-1.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

Takové jsou abstraktní zásady o povaze myšlenky a jejím vývoji. Tak vypadá nitro zralé filosofie. Je to jediná myšlenka v celku i ve všech svých částech, jako v živoucím jedinci bije ve všech údech jeden život, jeden puls. Z takové jediné myšlenky vycházejí všechny její osobité části i jejich uspořádání; všechny tyto jednotlivosti jsou jen odrazy a obrazy této jediné živoucnosti; jejich skutečnost je jen v této jednotě, a jejich rozdíly, jejich různé určitosti dohromady jsou samy jen výrazem a tvarem, obsaženým v myšlence. Tak je myšlenka střediskem, které je současně obvodem, zdrojem světla, /33/ který všemi svými expansemi neopouští sebe sama, nýbrž zůstává v sobě utkvívající a imanentní; tak je myšlenka soustavou nutnosti vůbec i své vlastní nutnosti, která je tak zároveň její svobodou.
Tak je filosofie soustavou ve vývoji; tím jsou i dějiny filosofie, a to je i to hlavní, základní pojem, o kterém bude vykládat toto pojednání o dějinách filosofie.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 32-33.)