Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

René Descartes (1629, 1641)

A tu přirozené světlo nám jasně ukazuje, že v celé působící příčině musí být nejméně tolik reality, koklik je jí v účinku této příčiny. Odkudpak by mohl účinek nabrat svou realitu než od své příčiny? A jak by mohla příčina poskytnout realitu svému účinku, kdyby jí sama neměla?
Z toho pak plyne, že nemůže něco vzniknout z ničeho, ani také to, co je dokonalejší, tj. co má v sobě více reality, nemůže vzniknout z toho, co jí má méně. A tato pravda je jasná a zřwetelná nejen u těch účinků, jejichž realita ja aktuální neboli formální, ale také u idejí, u nichž jde jen o realitu objektivní, tj. není možné např., aby kámen, který dříve neexistoval, nyní začal existovat, kdyby nebyl vytvořen věcí, v níž je obsaženo buď formálně, nebo eminentně to všechno, co se vkládá do kamene. …
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)

Ladislav Hejdánek (2011)

O „fysis“ je možno – s ohledem na etymologii – mluvit jen tam, kde jde o „rození, růst a hynutí“; můžeme to významově rozšířit na všechno, co „vzniká, probíhá a končí“, abychom si mohli problém „života“ odložit na jinou příležitost. Musíme však zachovat platnost jedné zásady: o vzniku čili počátku, a stejně tak ani zániku čili konci nebudeme mluvit ani uvažovat z hlediska subjektu (např. nás), nýbrž z hledisko „toho“, co začíná, probíhá nebo končí bez ohledu na to, zda to pozorujeme a tedy kam my ten počátek nebo konec „klademe“.
(Písek, 110102-1.)

Ladislav Hejdánek (2006)

FYSIS, natura, překládáno do čeština jako příroda nebo přirozenost, a také povaha, nabývalo v běžném užití i ve filosofických textech nových spoluvýznamů už v antice, a tím spíše později. V nové době už nikdo nepociťoval jako problematické, když se tohoto termínu užilo i tam, kde by podle etymologie neměl smysl. Už v raném středověku docházelo k theologickým diskusím o „povaze“ boží (např. heretizace monofysitismu), což pro vzdělanějšího myslitele muselo být provokujícím dokladem negramotnosti (Bůh v křesťanské a už židovské tradici se přece nikdy „nezrodil“, právě na rozdíl od bohů řeckých a římských, mezi nimiž existovaly dokonce rodinné a příbuzensklé vztahy). Nebylo tedy divu, že karteziáni bez rozpaků mluvili o „natura rationis“, aniž by jen trochu pomyslili na to, že o „natura“ by se mělo hovořit jen tehdy, když jde o něco, co se zrodilo, v, aniž by jen trochu pomyslili na to, že o „natura“ by se mělo hovořit jen tehdy, když jde o něco, co se zrodilo, vyrůstalo a pak chátralo až skončilo smrtí. Právě naopak: k „povaze rozumu“ a jeho „idejí“ v jejich pojetí náleželo, že je neměnný (odtud např. „ideae innatae“ apod.). Dalším příkladem může být třeba Spinoza, který zcela běžně mluví o „povaze (či přirozenosti) rozumu, „de natura rationis“. Jakýmsi reliktem této „přirozenosti“, která už s rozením a růstem nemá vůbec nic společného, ale je definitivně vyzvednuta, vytržena z „času“, je třeba Kantovo apriori. (V tom smyslu také najdeme u Spinozy ono rozlišení mezi tím, co je „nutné“ a co je pouze „nahodilé“ resp. kontingentní:
De natura rationis est res vere percipere (per prop. 41. huius), nempe (per ax. 6. part. 1.) ut in se sunt, hoc est (per prop. 29. part. 1.) non ut contingentes, sed ut necessarias; q.e.d. [Ethica, pars II. prop. 44, demonstr.]
Tak docházelo stále víc k tomu, že se „přirozeností“ mínilo u každé „bytosti“ to, co nepodléhalo nahodilostem ani (nahodilým) změnám (proto se pak muselo přistoupit ke koncepci tzv. nutných změn, což byl a ovšem i nadále dosud je nedořešený problém).
Odtud také má svůj původ myšlenka „přirozenosti“ základních lidských práv, protože tato práva jsou nahlédnutelná právě rozumem, a to přirozeným rozumem. Tak se jen ukazuje, že tak zvaná „přirozenost“ je už chápána naprosto jinak a že nemá se starým chápáním „přírody“ a „přirozenosti“ takřka nic společného. Zůstává jen jakýsi nijak nedoloženy, předsudečný a vlastně ideologický odkaz na jakousi „samozřejmost“, což právě je ono nahlédnutí „přirozeným rozumem“.
(Písek, 060723-2.)