Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2003)

O mnohosti lze uvažovat zásadně dvojím způsobem, totiž buď jako o „mnohosti“ vnitřní, a to nutně znamená jako o mnohosti nějak (vnitřně) sjednocené, anebo jako o mnohosti vnější, tj. námi (jako vnějšími pozorovateli) vybrané a „uměle“ do jakési „množiny“ posbírané a nahromaděné. „Jednota“ vnitřně homogenní není žádná skutečná jednota, nýbrž může být leda myšlena (jakožto intencionální předmět), takže „vnitřně“ je každá jednota „mnohá“, plurální. Možná, že jakousi výjimkou by mohla být nějaká „jednota“ nejnižší úrovně, „prvního řadu, tedy primordiální (ale to je zvláštní problém, který musí být řešen ve zvláštním zkoumání); jinak všechny vyšší jednoty jsou vnitřně plurálně strukturované. Proto je třeba ve všech případech (snad s výjimkou jednot primordiálních) vycházet z toho, že jednota není ničím původním, nýbrž že jí musí být vždy dosahováno, tedy že tendence k sjednocení je založena v apelech, přicházejících z budoucnosti. To znamená, že k samému pojetí jednoty je třeba vypracovat pojetí aktivity a akcí, neboť jednoty je dosahováno za pomoci a prostřednictvím akcí (zároveň je ovšem třeba pamatovat na to, že akce je akcí jen za předpokladu aktivního subjektu a jeho vnitřní sjednocenosti, přičemž akce subjektu je vždy jednak vydělením a jakoby vykročením a překročením mezí jeho sjednocenosti, zároveň však něčím, co svůj úzký vztah k subjektu ani ve svém průběhu zcela neztrácí, ale i v tomto průběhu se „zpět“, tedy k subjektu jako svému zdroji, také vrací). Je tedy zapotřebí rozlišovat akce, směřující k sjednocení vnitřní mnohosti, od akcí, které „reagují“ na podněty vnější, přicházející z okolí; tyto druhé akce pak zakládají sjednocenost tzv. osvětí. Myšlenkově uchopit, čím se bytostně liší sjednocenost „FYSIS“ subjektu od sjednocenosti jeho osvětí, představuje jeden z nezávažnějších problémů chápání jednoty ve vztahu k mnohosti. (Písek, 031216-2.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Podle Aristotela „jedno neznamená nic jiného než jsoucno“ (Met. IV, 2, 1003b – Kříž s. 98); důležitá je tu tzv. spojitost (nepřetržitost), ale ta může být buď přirozená nebo uměle uspořádaná (Met. V, 6, 1016a). To, co je jedním přirozeně, je jedním ve vyšší míře (dtto); to tedy znamená, že je také „jsoucnem“ ve vyšší míře. Spojitost resp. nepřetržitost „o sobě“ (tj. od přírody) spočívá v tom, že její pohyb je (a nemůže nebýt) jeden, tj. je nedělitelný, a to nedělitelný co do času. Pohyb však je uskutečňování možného, tj. nepředchází mu ani nenásleduje po něm. (Met. XI, 9, 1065b.) Z toho se zdá vyplývat, že jsoucno v možnosti a jsoucno uskutečněné je totéž jsoucno, tedy jsoucno jakožto „jedno“. Jsoucno je proto „jedním“ bez ohledu na uskutečňování, ovšem za předpokladu, že máme na mysli takové, které je jedním přirozeně. Pohyb se ho tedy bytostně netýká – ten se týká pouze jeho přechodu z možnosti do uskutečněnosti.
(Písek, 061202-3.)

René Descartes (1629, 1641)

… Prostřednictvím této ideje se mi slunce jeví jako velmi malé. Druhá je však vzata z astronomických výpočtů, tj. vyvinul jsem ji z pojmů mně vrozených, nebo jsem ji vytvořil nějakým jiným způsobem. Podle ní se slunce jeví několikrát větší než země. Obě ideje se ovšem nemohou podobat témuž slunci, existujícímu mimo mne. A rozum, mě přesvědčuje, že ta idea je slunci nejméně podobná, která se co nejbezprostředněji z něho samého vyřinula.
To vše dostatečně dakazuje, že až dosud nikoliv bezpečný soud, ale pouze slepý popud mě přivedl k víře, že existují nějaké věci ode mne odlišné, jež vysílají do mne ideje nebo své obrazy prostřednictvím smyslových orgánů nebo nějakým jiným způsobem.
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)

René Descartes (1629, 1641)

A tu přirozené světlo nám jasně ukazuje, že v celé působící příčině musí být nejméně tolik reality, koklik je jí v účinku této příčiny. Odkudpak by mohl účinek nabrat svou realitu než od své příčiny? A jak by mohla příčina poskytnout realitu svému účinku, kdyby jí sama neměla?
Z toho pak plyne, že nemůže něco vzniknout z ničeho, ani také to, co je dokonalejší, tj. co má v sobě více reality, nemůže vzniknout z toho, co jí má méně. A tato pravda je jasná a zřwetelná nejen u těch účinků, jejichž realita ja aktuální neboli formální, ale také u idejí, u nichž jde jen o realitu objektivní, tj. není možné např., aby kámen, který dříve neexistoval, nyní začal existovat, kdyby nebyl vytvořen věcí, v níž je obsaženo buď formálně, nebo eminentně to všechno, co se vkládá do kamene. …
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Již od antických dob platí, že jsoucí je nezbytně jedno. Dvě jsoucna (pravá, tj. vnitřně nějak – ovšem v různé míře – integrovaná) tedy musí být dvě „jedna“ (dvě „jednoty“), nikoli jediné „jedno“; o dvojici jsoucen tedy nemůže oprávněně říci, že „jest“, i když o obojím členu oné dvojice to oprávněně říci můžeme. Jinak se tomu má ovšem v případě, kdy dvě jsoucna vskutku jakési nové „jedno“ tvoří. Otázka tedy zní, za jakých okolností mohou dvě jsoucna (anebo více jsoucen) být právem považována za dvojici (event. trojici atd.), která vskutku „jest“, tj. které můžeme připisovat „bytí“. Na druhé straně tu je otázka, za jakých okolností dvě (pravá) jsoucna být za dvojici jako „jednu“ rozhodně (a do nejvzdálenějších důsledků) považována nemohou. Bylo by to zřejmě možné jen za předpokladu, že by každé z nich bylo od toho druhého naprosto izolováno, takže by vlastně ani jedno nemohlo být součástí skutečného světa, neboť ve skutečném světě všechno nějak souvisí se vším, i když ovšem – jak říkáme – nikoli tak, že by už eo ipso zakládalo jednotu světa (neboť vedle souvislostí jsou tu nepochybně také nesouvislosti). Protože však ve skutečném světě vždycky vedle nesouvislostí vládnou (platí ETA.) také nějaké (různé) souvislosti, je zřejmé, že ne všechny souvislosti mohou zakládat a udržovat každý typ jednoty (nebo možná jednotu vůbec, tj. jakoukoli).
(Písek, 130929-1.)