Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2009)

Aristotelés kdysi vymezil filosofickou disciplínu, která byla mnohem později pojmenována jako „ontologie“, klasickým způsobem, totiž jako vědu, která se zabývá jsoucím jakožto (právě) jsoucím, nebo také která se zabývá jsoucím, pokud jest. Použijeme-li tohoto výměru jako východiska (později ukážeme, že tam lze najít ještě jiné momenty, vůči nimž se nyní nebudeme ohrazovat), můžeme méontologii vymezit jako (filosofickou) vědu, která se zabývá jsoucím jakožto (právě) nejsoucím, nebo také která se zabývá jsoucím, pokud není (kvůli vyjasnění: pokud už není a pokud ještě není. Na první pohled ovšem musí být zřejmé, že tyto dvě takto vymezené filosofické disciplíny nemohou obstát samostatně, nýbrž jen v dobré spolupráci. Můžeme se tedy rozhodnout obě nesamostatné disciplíny pojmout jako jedinou a užít pro ni jednoho z obou pojmenování. Protože však takřka celá dosavadní tradice filosofického myšlení je zatížena zpředmětňováním (tj. jakousi apriorní redukcí každého jsoucna na objekt, předmět), zvolíme pro obě uvedené disciplíny přinejmenším na nějaký čas název méontologie, jímž budeme sobě i jiným vždy znovupřipomínat, že každé (pravé) jsoucno je událostným děním, tedy událostí, které probíhá jako „časování“. To znamená, že každá (pravé) jsoucno je aktuálně (a předmětně) jsoucí pouze z menší části, zatímco z větší části je nejsoucí. Méontickou (či nepředmětnou) stránku pravého jsoucna budeme jmenovat jako „bylost“ a „budost“.
(Písek, 090115-1.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Pokud „jsoucí“ či jsoucno“ bude chápat jako událostné dění (tedy událost), můžeme disciplínu, která se zabývá jsoucím v tom to událostném smyslu, tedy jako časově rozlehlou „událostí“, která má svůj počátek v čase, svůj časový průběh a také svůj konec v čase, chápat jako bytostně rozšířenou oproti tradičnímu chápání, které se opírá o Aristotela (je taková věda, která se zabývá jsoucím jakožto jsoucím, nebo lépe přeloženo, která se zabývá jsoucím, pokud „jest“, přičemž ono „jest“ vylučuje nejsoucnost i nebytí – pochopitelně pod vlivem Eleatů). A protože každé (pravé, tj. vnitřně sjednocené) jsoucno vždycky z větší „části“ není (už není a ještě není), zatímco „právě jsoucí“ představuje vždycky jeho velmi malou složku, nadto stále se proměňující a tedy „nestálou“, můžeme – přinejmenším provizorně – užívat pro tuto disciplínu raději pojmenování „méontologie“, zatímco tradiční „ontologii“, pokud ji budeme z nějakých věcných důvodů muset a chtít odlišovat, do této mnohem širší „méontologie“ zahrneme jako její relativně skrovnou složku. A protože takto nejen širší, ale také prohloubené chápání při nezbytné interpretaci musí jít vskutku až k „základům“ a až ke „kořenům“, můžeme legitimně tuto méontologii interpretovat jako „fundamentální ontologii“ (nebo v jiné souvislosti také jako „radikální fenomenologii“).
(Písek, 061008-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Název „méontologie“ může vést už sám k neporozumění. Především proto, že běžná koncovka „-logie“ je chápána jako vypovídající o vědeckém charakteru nějaké disciplíny, takže se zdá, jako by šlo o nějakou novou „vědu“. Ani upozornění, že jde o disciplínu filosofickou, většinou nemůže stačit, protože k obecnému povědomí bohužel zatím nikterak nenáleží, že filosofické disciplíny nepředstavují (a nesmí představovat) nějakou část („výsek“) filosofie, která by směla zúžit, omezit svůj zájem o témata „jiných částí“ filosofie, jak to naopak bývá zvykem ve „vědách“. Už to samo vyžaduje jasné rozpoznání, že filosofie je něco jiného než věda, že rozhodně není jednou z věd, a navíc že není záhodno (a po mém soudu ani dovoleno), aby se filosofie snažila samu sebe „zvědečtit“, tj. stát se natolik vědeckou, aby mohla být za jednu z věd uznávána. Méontologie v našem smyslu proto není žádnou odbornou vědou, ale je to spíš jeden ze způsobů filosofování, jeden z filosofických přístupů ke skutečnosti, jedna z cest filosofického přemýšlení, ale vždy jen pod tou podmínkou, že si zachová smysl pro „všechno“, pro „veškerenstvo“, pro „celek vůbec“ (ovšem pokud to vůbec „je“ celek – to je tedy jeden z filosofických problémů, a jak uvidíme, také jeden z problémů méontologických).
Negativní význam onoho „mé-“ (českého „ne-“ ve slovech ne-jsoucí nebo ne-jsoucno) se nevztahuje pouze k onomu (nějakému) „jsoucímu“ nebo „jsoucnu“, ale také a dokonce především k obrovské zatíženosti našeho myšlení určitým jejich pojetím (chápáním, rozumí se „jsoucího“ a „jsoucna“): za skutečně „jsoucí“ je obvykle a tradičně považováno pouze to, co aktuálně, tj. právě nyní a zde „jest“. Naším cílem tedy není jen poukazovat na to, že vedle „jsoucen“ resp. „jsoucích“ skutečností tu „jsou“ také četné skutečnosti „ne-jsoucí“, které není dovoleno ani přehlížet, ale ani jakkoli odvysvětlovat, ale jiné, odlišné chápání „jsoucího“ jako zčásti jsoucího a z větší části nejsoucího, přesněji jako jednoty jsoucího a nejsoucího. Už z toho musí být předem patrno, že chápeme méontologii jen jako jinou, lepší, protože rozšířenou „ontologii“, ovšem právě v jakémsi novém smyslu, nikoli tedy jako „nápravný“ návrat k něčemu, co tu už bylo, ale co je třeba jen maličko upravit, vylepšit a zbavit „drobných“ nedostatků. Negativní moment, zřejmý z jejího názvu, je proto třeba chápat jako cosi provizorního, dočasného, jen pomocného, svým způsobem „propedeutického“. Skutečně negativním momentem se naopak vyznačuje tradiční ontologie, která se – podle prastarého vymezení – zabývá jsoucím pouze jakožto (aktuálně) jsoucím, a redukcionisticky zanedbává to, co je při každém „jsoucím“ právě tím „nejsoucím“ (tj. jednak již nejsoucím, jednak ještě nejsoucím) a bez čeho by žádné jsoucí nemohlo být skutečným jsoucím, tedy „dějícím se“, „událostným“ celkem.
(Písek, 130319-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

V posledních letech se stále častěji objevují texty, užívající termín „méontologie“ ve filosofickém významu (v jiných významech, nefilosofických a nevědeckých, jsou ovšem mnohem častější). Příznačné jsou ,radikalistické tituly, jako např. „méontologie a konec ontologie“. Proti tomu je třeba se poněkud ohradit, alespoň pokud jde o naše pojetí. Ontologie si stále zachovává svůj význam, i když představuje vlastně jen jeden aspekt, zatímco méontologie rozšiřuje svůj zájem na mnoho aspektů jiných. V jistém smyslu by bylo možno říci, že „ontologii“ bychom mohli chápat jako pouze výrazně zjednodušenou „méontologii“ (v takovém případě se ovšem stává zřejmým, že ten zápor na začátku názvu je matoucí a proto nevhodný: méontologie není opakem ani protivou ontologie). Jak tomu můžeme – a snad máme – rozumět? Tady nezbývá než vyložit věc za pomoci stručného „schématu“, totiž na modelu „události“. Každá (pravá) událost je jakousi jednotou v čase, neboť má svůj počátek, průběh a konec. Mezi jejím počátkem a jejím koncem dochází tedy k jakémusi řetězu měn, procesu, nejlépe vysloveno: událostnímu dění. Specifickým charakterem každého událostního dění je to, že v každé okamžité (aktuální) „přítomnosti“ je událost jako celek přístupná zvenčí, tj. „odjinud“, napři pro jinou takovou událost. A ta druhá událost se nemůže žádným způsobem „setkat“ (střetnout, srazit) s tou původní jindy než právě zde a teď (hic et nunc). To znamená, že k setkání (střetu, srážce) dvou událostí může dojít pouze a výhradně tehdy, když obě jsou v dané chvíli (aktuální „přítomnosti“) zhruba na témž místě. Každá z nich má však vedle této jediné a výjimečné aktuální chvíle ještě řadu jiných takových chvílí (a jiných „podob“) – ale v nich se ani jedna nemůže té druhé nijak dotknout. Tím je každá aktualita kterékoli „pravé“ události zcela výjimečná, byť jen na malou chvíli. Tuto výjimečnost nesmíme zastírat ani na ni zapomínat; proto rozhodně nepůjde o žádnou likvidaci „ontologie“, nýbrž nanejvýš a pouze o její „zařazení“, „zakomponování“ do našeho modelu „události“. Přesto zůstává v platnosti, že proti kterékoli aktuálně přítomné chvíli, „fázi“ je oněch již „minulých“ a také ještě nenastalých, tedy budoucích „fází“ mnohem více –zejména v případě událostí vyšších úrovních mají ty právě v tuto chvíli neaktuální (nýbrž minulé nebo budoucí) „fáze“ naprostou převahu. Proto je třeba na onu umezenou platnost (a vhodnost) „ontologického“ přístupu zejména v současnosti náležitě poukazovat a zdůrazňovat ji. Jen pro tuto potřebu je termín „méontologie“ a „méntologický“ vhodný a užitečný. Stejně tak bychom ovšem mohli mluvit o revidovaném, reformované, reinterpretovaném typu „ontologie“, tedy o „nové ontologii“, do níéž bychom nicméněonu „starou ontologii“ musili nutně také zařadit, neboť, jak řečeno, výjimečnost oněch „právě aktuálních“ přítomností („jsoucností“) každé události je nepopiratelná, a to navzdory tomu, že každá taková okamžitá přítomnost, která právě nastala, zase přechází v přítomnost neaktuální, neboli v aktuální ne-přítomnost.
(Písek, 120505-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Aristotelés sice neužil pojmenování „ontologie“ (pochází možná od Chr. Wolffa, není-li o něco starší), ale podal výměr jejího „oboru“: je to filosofická disciplína, zabývající se jsoucím, pokud jest. Když tedy budeme mluvit o méontologii, není naším úmyslem se zabývat pouze „ničím“ resp. „nicotou“, nýbrž také jsoucím, pokud není. Jen zdánlivě to může vypadat protismyslně; je třeba připustit aspoň pro začátek, že to může mít smysl, dokonce dobrý smysl. A tento dobrý smysl si tedy nejprve musíme ukázat. Jde však o velmi speciální problematiku, a proto si svůj úkol nejprve trochu usnadníme tím, že vše ukážeme na modelu. Tak jako starořecká filosofie dospěla do svých výšin (v Platónovi a Aristotelovi) tím, že se opírala o myšlení matematické (a geometrické) a že tedy pracovala s příslušnými modely „čísel“ a „obrazců“, budeme se opírat o jiný model, totiž o model „události“ (ovšem v mnohem přesnějším smyslu, než jak jsme navyklí o „událostech“ mluvit v každodenním životě). Slibujeme si od toho na prvním místě dvojí výhodu: předně zapojíme do svého „spekulativního“ přemýšlení čas; to se starým řeckým myslitelům filosoficky nikdy nezdařilo (a zatím se to filosoficky nezdařilo až dodnes, umíme to jen „matematicky“, tj. tak, že čas kvantifikujeme, se všemi nesnázemi, které s tím jsou spojeny). A za druhé si tím umožníme seriózně tematizovat tzv. „celek“, tj. možnost sjednocení děje jinak než za falešného předpokladu „substrátu“ změny, který zůstává základem, jenž se sám nemění (nevchází v dění). Právě to nám umožňuje myšlenkový model „události“: událost se děje tak, že má svůj počátek, průběh a konec (není to pouhý proces, tj. změna bez začátku a bez konce, takže nemusíme žádnou neměnnost předpokládat ani jako „substrát“, ani jako odvozenou od něčeho nehybného). A zároveň má smysl mluvit o počátku a o konci (a vůbec o mezích, hranicích události), neboť událost je jakložto dění „jedním“, je jednotou, celkem. (Tak si to nadekretujeme, docela podobně, jako si to Thalés nebo Pythagoras „nadekretovali“, když si vymysleli třeba trojúhelník, zprvu jen pravoúhlý, nebo různá čísla, apod.)
(Písek, 111018-2.)