Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1991)

* U Masaryka najdeme silně formulovány důrazy na problémy sociální, politické, náboženské atd. – u Patočky to je vše kriticky reflektováno, ale vždy z jakési abstrahující distance. Patočka není přítomen v životních zápasech společnosti a doby, jen občas v důsledku výzvy a tlaku situace se do pozice bojovníka spíš proti své ne-li vůli, tedy náklonnosti dostává.
* U Patočky nenajdeme pevné ani po celý život jednotné hodnocení Masaryka-myslitele. Patočka respektuje a dokonce vysoko hodnotí Masaryka jako politika, státníka, člověka geniálně vytušivšího velké problémy doby atd., ale jako filosofa jej převážně a někdy dost drsně kritizuje. A přece právě ve svých pokusech pozitivních z něho vychgází nebo se k němu vrací, jinak a jinými myšlenkovými prostředky formuluje jeho otázky i jeho postřehy a vůbec je vůči němu v jakémsi střehu a a někdy až alergickém odporu.
* Patočka právem odmítá Machovcovu interpretaci Masaryka jako předchůdce existenciálního způsobu myšlení (Mas.,smzdt., 186), ale spojuje své odmítnutí s chybným viděním Masaryka jako filosofa sociologizujícího. To sice vypadá na první pohled jako věc nepochybná (a to tím spíše, že sám Masaryk se chápal spíš jako sociolog než jako filosof), ale ve skutečnosti to je dosti těžký omyl. Patočka formuluje svou tezi velmi vyostřeně: říká, že Masaryk svou „filosofii smyslu života, vybudovanou kolem dilematu víra-nevíra, naprosto zesociologizoval“ (tamtéž). Po právu lze říci, že Masaryk se nehodlal (… ?)
(Praha, 910913-x.)

Emanuel Rádl (1928)

... Tento rozdíl mezi Masarykem a masarykovci mne už dávno zarážel; /258/ čím to je, že tak málo lidí Masaryka chápe? Anebo snad jej chápou ti, kdo šli za Volnou myšlenkou, za politickým pojetím protestantství, za nacionalismem, za sociálním liberalismem? Čím dále, tím méně jasně vidím odpověď. Vidím ovšem některá fakta. Jest to předně podivuhodná snášenlivost Masarykova, který se snáší s cizími názory, dokud není nutno je zavrhnout z důvodů prakticky důležitých, a tak způsobuje, že se lehce za jeho názory pokládají názory jeho přátel, protože jich výslovně neodmítl. Pedagogem, který vtlouká svým žákům určité názory do hlavy a vyhání z ní falešné, Masaryk nebyl. Za druhé nevypracoval Masaryk žádnou svoji myšlenku systematicky a teoreticky, nýbrž psal a vykládal úryvkovitě pro denní zápas, většinou kritizuje daný politický případ nějaký a vysvětluje nepřímo v zápase s ním své názory. Proto jeho přívrženci jsou si jasni o negaci, jsouce protiklerikální, proti nacionalismu, protimarxističtí, ale nebývají jasni v tom, co postavit pozitivního proti těmto negacím.
(7783, Válka Čechů s Němci, Praha 21993, str. 257-58.)
(3868, Válka Čechů s Němci, Praha 1928, str. 201-02.)

René Descartes (1629, 1641)

… Prostřednictvím této ideje se mi slunce jeví jako velmi malé. Druhá je však vzata z astronomických výpočtů, tj. vyvinul jsem ji z pojmů mně vrozených, nebo jsem ji vytvořil nějakým jiným způsobem. Podle ní se slunce jeví několikrát větší než země. Obě ideje se ovšem nemohou podobat témuž slunci, existujícímu mimo mne. A rozum, mě přesvědčuje, že ta idea je slunci nejméně podobná, která se co nejbezprostředněji z něho samého vyřinula.
To vše dostatečně dakazuje, že až dosud nikoliv bezpečný soud, ale pouze slepý popud mě přivedl k víře, že existují nějaké věci ode mne odlišné, jež vysílají do mne ideje nebo své obrazy prostřednictvím smyslových orgánů nebo nějakým jiným způsobem.
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)

René Descartes (1629, 1641)

A tu přirozené světlo nám jasně ukazuje, že v celé působící příčině musí být nejméně tolik reality, koklik je jí v účinku této příčiny. Odkudpak by mohl účinek nabrat svou realitu než od své příčiny? A jak by mohla příčina poskytnout realitu svému účinku, kdyby jí sama neměla?
Z toho pak plyne, že nemůže něco vzniknout z ničeho, ani také to, co je dokonalejší, tj. co má v sobě více reality, nemůže vzniknout z toho, co jí má méně. A tato pravda je jasná a zřwetelná nejen u těch účinků, jejichž realita ja aktuální neboli formální, ale také u idejí, u nichž jde jen o realitu objektivní, tj. není možné např., aby kámen, který dříve neexistoval, nyní začal existovat, kdyby nebyl vytvořen věcí, v níž je obsaženo buď formálně, nebo eminentně to všechno, co se vkládá do kamene. …
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)

Jan Patočka (1976?)

… Ve svém myšlení je Masaryk určen kritikou myslitelů, kteří jsou nám vzdáleni. Kolega správně zdůraznil, že my se dnes snažíme myslet jinak. Masaryk filosof je v tradici 19. století, je určen pozitivismem, třebas negativně – je proti pozitivismu, ale kdo něco neguje, je tím samým určen – na dialektickém principu je v tom něco pravdivého.
[Česká filosofie mezi dvěma válkami, diskuse; in: Jan Patočka, Masaryk (soubor, připravený Chvatíkem a spol.), Praha 1979, str. 330.)