Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

René Descartes (1641+)

Otázek o Bohu a lidské mysli jsem se již krátce dotkl v Rozpravě o metodě, jak správně vést svůj rozum a hledat pravdu ve vědách, vydané francouzsky roku 1637, nikoli však abych je tam pečlivě pojednal, ale jen abych je nakousl a ze soudů čtenářů se poučil, jak tyto otázky pojednat později. Zdály se mi totiž důležité, a tak jsem soudil, že se mají probrat vícekrát než jednou; navíc jdu při jejich vysvětlování cestou tak málo prošlapanou a neobvyklou, že by podle mne nebylo užitečné vyučovat ji šíře ve francouzském, kdekomu přístupném spise, aby méně nadaní nemohli věřit, že po ní mají vykročit.
Když jsem tam však požádala všechny, jimž ..., nenašly se k tomu, čeho jsem se v těchto otázkách dotkl, žádné zajímavé námitky vyjma dvou, na něž krátce odpovím, ještě než přistoupím k jejich pečlivějšímu vysvětlení.
(7334, Meditace o první filosofii, Praha 2003, str. 15 – Předmluva ke čtenáři.)

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)

René Descartes (před 1650)

Veškerá věda je jisté a zřejmé poznání; člověk, který o mnohém pochybuje, není učenější než ten, který o tomtéž nikdy nepřemýšlel, nicméně se jeví jako méně učený, jestliže o některých věcech nabyl falešného mínění“ proto je lépe se vědecké činnosti vůbec nevěnovat, než se zabývat předměty do té míry obtížnými, že pro neschopnost odlišit pravdivé od nepravdivého nutně přijímáme něco pochybného za jisté, přičemž výhled na obohacení našeho vědění není takový, aby vyrovnal nebezpečí jeho ochuzení. Proto na základě tohoto výroku odvrhujeme všechny ony toliko pravděpodobné poznatky a rozhodně prohlašujeme, že se má věřit pouze těm, které jsou dokonale poznány a o nichž nelze pochybovat. A byť by snad …
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000,str. 12 a 13.)

Jan Heller (2003)

Pravá milost není laciná milost. Pravá víra je pokorná víra. Pravá naděje není sebejistá, jde strmou pěšinkou nad srázem pochybností, ba zoufalství. Jsme-li Kristovi chudí, pak nemáme ve svém majetku, tedy v hrsti, vůbec nic, ani žádnou levně oblažující „náboženskou jistotu“. Ta se sbírá jako mana na poušti každý den znovu na kolenou. Běda vám, bohatým, protože už máte své potěšení (L 6,24). My je nevlastníme. My jen doufáme, že je nám připraveno a skryto v Kristu.
Praha, Zelený čtvrtek 17.4.2003.
(Vzpomínkový večer na Bonyho Bouše.)

Gabriel Marcel (1968)

Především si připomeňme, že tento sokratismus není skepticismem, je to hledání, hledání tápající, jak jste sám řekl, ale hledání, které nepředpokládá uzavření do světla, když je uvidíme. /77/
Tak má být pojímána milost. Pokušení, kterému podlehlo tolik theologů, spočívá podle mne v neopatrné objektivisaci milosti. Například v tom, že je brána jako příčina a od tohoto okamžiku přestává být milostí a stává se hybnou silou pseudovědění. V tom, co říká Antoine Sorgue, něco takového vůbec nepřipadá v úvahu. Jeho slovo je jednoduše slovo věřícího, který hledá svou cestu, který se cítí být osvícen, ale který velmi dobře ví, že on sám může svými neuváženými činy, svými chybami zhasnout toto světlo, které jej vede.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 76-77.)