Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

René Descartes (před 1650)

Veškerá věda je jisté a zřejmé poznání; člověk, který o mnohém pochybuje, není učenější než ten, který o tomtéž nikdy nepřemýšlel, nicméně se jeví jako méně učený, jestliže o některých věcech nabyl falešného mínění“ proto je lépe se vědecké činnosti vůbec nevěnovat, než se zabývat předměty do té míry obtížnými, že pro neschopnost odlišit pravdivé od nepravdivého nutně přijímáme něco pochybného za jisté, přičemž výhled na obohacení našeho vědění není takový, aby vyrovnal nebezpečí jeho ochuzení. Proto na základě tohoto výroku odvrhujeme všechny ony toliko pravděpodobné poznatky a rozhodně prohlašujeme, že se má věřit pouze těm, které jsou dokonale poznány a o nichž nelze pochybovat. A byť by snad …
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000,str. 12 a 13.)

Jan Patočka (1971?)

Jsme zvyklí zneužívat slov, takže degradují k svému nejvyšeptalejšímu významu a stanou se v oběhu plíšky bez ražby. Tak je to se slovem mýtus, které pro nás značí klam a sebeklam, anonymní, samočinně vynořenou představu, mínění a zvěst, kterou nepovažujeme za výtvor mysli s věcným dosahem, nýbrž jen za subjektivní symptom. V tom smyslu mluvíváme o nacionálních, sociálních, politických mýtech, proti nimž jedni racionalisticky polemizují, druzí je iracionalisticky kultivují, jako rasový mýtus, „mýtus 20. století“, mýtus generální stávky apod. Nikoho nenapadá, aby v moderním světě užíval slova v jiném než v tomto upadlém, pokleslém významu, jenž odpovídá jeho zakrnělé formě v našem duchovním životě. Ale původně mýtus není tento subjektivismus „autistického myšlení“, původní mýtus je pravda v silném smyslu, o pravdě jedná a pravdu obsahuje a chce být pojímán s nejvyšší vážností, která náleží všemu prapůvodnímu a počátečnímu.
Jak by mýtus mohl v naší přítomnosti neukazovat upadlou tvář, když sama životní souvislost, v níž má smysl a z níž jej přijímá, je ve světě racionální civilizace vyřazena a vymírá? Neboť mýtus není původně nic samostatného a jeho původní forma nejsou pohádky pro děti. Mýtus patří do souvislosti určitého lidského chování a počínání, které ovládá každý, jak my říkáme, primitiv, a z něhož oslabeně, ale pořád ještě žijeme na dluh i my, ačkoli naše ústřední chování a celá praxe nás od něho odvrací a jemu odučuje.
(Pravda mýtu v Sofoklových dramatech o Labdakovcích, in: )
zatím viz: b-cizí – Patočka – drobné (z FHS)

Karl Jaspers (1947)

Man hat seit Anbeginn versucht, das Ganze im Mythos zu verstehen, in der Götter- und der Weltentstehung, später in der Spekulation des Seins und des Werdens. Solche Mythen stehen unserer Auslegung als eine Chifferschrift offen, so auch die letzten philosophischen Mythen, die im Logos das Sein des Ganzen zu ergreifen meinten. Die Philosophie des Umgreifenden aber ist selber kein Mythos, auch kein logischer Mythos in der Reihe der Spekulationen. Vielmehr ist sie auf dem Wege der Entmythisierung unseres Denkens der bisher weitestgehende Versuch der Befreiung. Er erzwingt, unter Verwerfung jeder totalen Ableitung, die Aufgeschlossenheit und Unabschließbarkeit unseres Seinswissens, die grenzenlose Möglichkeit. Diese Befreiung vermag – wenn der Ursprung sie führt – zu bewahren den Gehalt des Überwundenen, die Einsicht in die Unumgänglichkeit der Mythen, das Leben mit der Wahrheit in ihnen.
(3326, Von der Wahrheit, München 1958, S. 184.)

Georg Picht (1973)

… Kunstwerk und mythische Erscheinung sind geschichtliche Mächte; in ihnen manifestieren sich universale Gehalte, die in den isolierten Gehäusen der Ästhetik und der Religionswissenschaft nicht domestiziert werden können. Läßt man überhaupt zu, daß sie erscheinen, so können sie ein Erdbeben verursachen, das die gesamte Sphäre jener Realität, in der wir uns eingerichtet haben, erschüttert. Die Stellung, die wir zur Kunst einnehmen, ist mit der Stellung des Menschen zu Gott, seiner Stellung zur Wahrheit und seine Stellung in Natur und Gesellschaft unauflösbar verkoppelt, denn Kunst entsteht am Schnittpunkt dieser Dimensionen unseres Daseins. Verändert unser Zugang zur Kunst seine Richtung, so wird diese Wendung auch alle anderen Koordinatensysteme unseres Denkens, unseres Verhaltens und unseres politischen Handelns verwandeln. …
(6070, Kunst und Mythos, Stuttgart 21987, S. 7.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Pokud chceme filosofickým způsobem mluvit (myslet) o „mýtu“, musíme se především pokusit pojmově upřesnit své téma. A tu ovšem nastává problém, jak vůbec může nějaké pojmové upřesnění zachovat alespoň jistou míru „věcnosti“ a „neutrality“, když pojmovost je mýtu (který je ovšem mnohem starší než filosofie) původně mytickému myšlení naprosto cizí. Právě proto došlo již v samých počátcích filosofování k vytvoření termínu, naznačujícího, že každý takový pokus nutně znamená jakousi intervenci logu, totiž jakési zlogičtění, pologičtění mýtu: mytologii. Je dokonce patrné, že pokusy o takové pologičtění, logizaci mýtu provázely sám zrod nejstarších pokusů o filosofování, možná mu i trochu předcházely. Když tedy dnes máme před sebou úkol porozumět tomu, co to vlastně byl onen tak nazývaný „mythos“, musíme si být vědomi toho, že povaha tohoto pologičťování, o němž máme vůbec nějaké zprávy resp. doklady, se měnila jednak sama, tj. že měla svůj vývoj (a možná několik cest vývoje), ale na druhé straně že to představovalo intervenci, která musela mí zpětný vliv nejen na pojetí, chápání mýtu, ale na sám mythos. Je to např. dobře vidět na tom, že naprostá většina nejstarších řeckých filosofů neodmítala a nezavrhovala myšlenku „bohů“ (nebo jednoho „boha“), ale naprosto odmítala historky o bozích, tedy narativitu, i když obecně byli filosofové podezíráni a dokonce souzeni za to, že bohy (ovšemže „naše bohy“) kritizují a zavrhují. Je naprosto nepochybné, že mythos zbavený narativity je nesmysl, neboť mythos nutně znamená „povídání“; na druhé straně však ani tak formalizovaná disciplína jako matematika (a zvláště matematická či symbolická logika) se bez využívání jistých zbytků (reliktů) narativity neobejde a obejít ani nemůže. A tak jestliže třeba po-osvícenský vývoj chápání a myšlení začal mýtus rehabilitovat a nacházet v něm také jistá pozitiva, aby je obhájil proti kritikám pobožnosti (a náboženství), lze dobře rozumět tomu, že s jakýmsi oživením náboženství a s přicházejícími novými vlnami tohoto (již ovšem logizovaného) mýtu dochází k pokusům o oživení zbožnosti a náboženství postupně se zvyšujícími důrazy na význam narativity a zejména na důležitost funkce „příběhů“. Tím jasnější je filosofický úkol se otázkou mythu (a různých mýtů zejména pak nových „mytologismů“ v nejrůznějších „ideologiích“) znovu zabývat a především pojmově rozlišit jednotlivé složky a aspekty toho, čemu se v různých dobách a v zapojení do rozmanitých kontextů říkalo a říká „mýtus“. A tak není divu, že se může ukázat i tak překvapující věc, jako že celá dosavadní filosofická (a ostatně i mnohem širší) tradice byla navzdory někdy velmi silnému odmítání mýtů a mytičnosti některé jeho složky či struktury mohla naopak zachovávat a ještě utvrzovat (např. v tzv. zpředmětňujícím myšlení). (Srovnej úterní přednášky na ETF v letním semestru 2000 pod názvem Narativita a pojmovost.)
(Písek, 140617-1.)