Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

René Descartes (1641+)

Otázek o Bohu a lidské mysli jsem se již krátce dotkl v Rozpravě o metodě, jak správně vést svůj rozum a hledat pravdu ve vědách, vydané francouzsky roku 1637, nikoli však abych je tam pečlivě pojednal, ale jen abych je nakousl a ze soudů čtenářů se poučil, jak tyto otázky pojednat později. Zdály se mi totiž důležité, a tak jsem soudil, že se mají probrat vícekrát než jednou; navíc jdu při jejich vysvětlování cestou tak málo prošlapanou a neobvyklou, že by podle mne nebylo užitečné vyučovat ji šíře ve francouzském, kdekomu přístupném spise, aby méně nadaní nemohli věřit, že po ní mají vykročit.
Když jsem tam však požádala všechny, jimž ..., nenašly se k tomu, čeho jsem se v těchto otázkách dotkl, žádné zajímavé námitky vyjma dvou, na něž krátce odpovím, ještě než přistoupím k jejich pečlivějšímu vysvětlení.
(7334, Meditace o první filosofii, Praha 2003, str. 15 – Předmluva ke čtenáři.)

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)

René Descartes (před 1650)

Veškerá věda je jisté a zřejmé poznání; člověk, který o mnohém pochybuje, není učenější než ten, který o tomtéž nikdy nepřemýšlel, nicméně se jeví jako méně učený, jestliže o některých věcech nabyl falešného mínění“ proto je lépe se vědecké činnosti vůbec nevěnovat, než se zabývat předměty do té míry obtížnými, že pro neschopnost odlišit pravdivé od nepravdivého nutně přijímáme něco pochybného za jisté, přičemž výhled na obohacení našeho vědění není takový, aby vyrovnal nebezpečí jeho ochuzení. Proto na základě tohoto výroku odvrhujeme všechny ony toliko pravděpodobné poznatky a rozhodně prohlašujeme, že se má věřit pouze těm, které jsou dokonale poznány a o nichž nelze pochybovat. A byť by snad …
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000,str. 12 a 13.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Výtky „paradoxnosti“ nebo dokonce „paralogičnosti“ jsou obvykle založeny na předsudku, že důležité je pouze to, co je „obecné“, tedy vlastně „obdobné“, zatímco odlišnosti jsou čímsi okrajovým a nedůležitým, co by nás spíše odvádělo od „pravého“ významu a smyslu toho, čím se zabýváme. Na to ovšem nesmíme moc dát; právě naopak yse musíme pokusit vymezit obojí pojetí jinak a lépe. – S přihlédnutím ke kořenům obou termínů chápu paralogismus jako jakési provinění proti logice (či spíš proti „logu“, ovšem jak jej chápali staří Řekové), zatímco paradox chápu jako provinění proti běžnému mínění. Pokud přijmeme toto upřesnění, můžeme zcela legitimně paradox věcně obhájit logickými argumenty, kdežto paralogismus nikoli. Což ovšem ještě vůbec neznamená, že takový paralogismus můžeme prostě odhodit jako bezcenný. Pokud se totiž pokusíme nahlédnout jakousi oprávněnost určitého paralogismu, aniž bychom jeho eventuelní platnost a smysluplnost předem zamítli na základě jakéhosi údajného logického lapsu, můžeme najít moment, v něm se projevuje omezenost naší logiky, tj. našeho běžného logického uvažování a postupování. Každá logika, každé logické usuzování má také své meze, a to systémové (nikoli pouze nahodilé) meze. Nahodilé chyby mohou být rozpoznány a opraveny příslušnými logickými postupy (platnými pro tu kterou logiku; obvykle máme ovšem na mysli logiku tradiční, tzv. aristotelskou nebo školskou). Každá logika však je „založena“ (a to neznamená, že vědomě) na určitých „metafyzických“ předpokladech (to by ovšem chtělo upřesnit, co je tu rozuměno slovem „metafyzický“ a „metafyzika“). A právě v těchto „předpokladech“, které nejsou vyjádřeny, vysloveny, formulovány, ale musí být „odhaleny“, a to nutně znamená odjinud, z distance, může být chyba. Paralogismus nám tedy za určitých okolností (zejména za předpokladu, že jde opravdu o „významný“, „šťastný“ paralogismus) odhalit některé hluboce zakotvené chyby v našem myšlení, které byly dokonce tradičně zakotveny či spíše zapracovány do základů naší „logiky“, tj. logičnosti našeho myšlení, takže pouhým logickými postupy nemohou být ani rozpoznány, natož napraveny odstraněny. A pokud jde o „pouhý“ paradox, platí, že nikdy nemůžeme být předem jisti, že nám vyzrazuje chyby a omyly běžného mínění; někdy může být někde v hloubce paradoxu skryt i na první pohled přehlédnutelný paralogismus, tj. skutečný paralogismus, projevující se navenek někdy docela atraktivní paradoxností. Naše pozornost musí být proto zaměřena nejenom na paralogismy, ale také na paradoxy, neboť i za „pouhými“ paradoxy“ se mohou skrývat paralogismy a za nimi hrubé, ale skryté chyby a omyly našeho způsobu myšlení.
(Písek, 101025-3.)

René Descartes (1629, 1641)

… Prostřednictvím této ideje se mi slunce jeví jako velmi malé. Druhá je však vzata z astronomických výpočtů, tj. vyvinul jsem ji z pojmů mně vrozených, nebo jsem ji vytvořil nějakým jiným způsobem. Podle ní se slunce jeví několikrát větší než země. Obě ideje se ovšem nemohou podobat témuž slunci, existujícímu mimo mne. A rozum, mě přesvědčuje, že ta idea je slunci nejméně podobná, která se co nejbezprostředněji z něho samého vyřinula.
To vše dostatečně dakazuje, že až dosud nikoliv bezpečný soud, ale pouze slepý popud mě přivedl k víře, že existují nějaké věci ode mne odlišné, jež vysílají do mne ideje nebo své obrazy prostřednictvím smyslových orgánů nebo nějakým jiným způsobem.
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)