Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

René Descartes (1641+)

Otázek o Bohu a lidské mysli jsem se již krátce dotkl v Rozpravě o metodě, jak správně vést svůj rozum a hledat pravdu ve vědách, vydané francouzsky roku 1637, nikoli však abych je tam pečlivě pojednal, ale jen abych je nakousl a ze soudů čtenářů se poučil, jak tyto otázky pojednat později. Zdály se mi totiž důležité, a tak jsem soudil, že se mají probrat vícekrát než jednou; navíc jdu při jejich vysvětlování cestou tak málo prošlapanou a neobvyklou, že by podle mne nebylo užitečné vyučovat ji šíře ve francouzském, kdekomu přístupném spise, aby méně nadaní nemohli věřit, že po ní mají vykročit.
Když jsem tam však požádala všechny, jimž ..., nenašly se k tomu, čeho jsem se v těchto otázkách dotkl, žádné zajímavé námitky vyjma dvou, na něž krátce odpovím, ještě než přistoupím k jejich pečlivějšímu vysvětlení.
(7334, Meditace o první filosofii, Praha 2003, str. 15 – Předmluva ke čtenáři.)

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)

René Descartes (před 1650)

Veškerá věda je jisté a zřejmé poznání; člověk, který o mnohém pochybuje, není učenější než ten, který o tomtéž nikdy nepřemýšlel, nicméně se jeví jako méně učený, jestliže o některých věcech nabyl falešného mínění“ proto je lépe se vědecké činnosti vůbec nevěnovat, než se zabývat předměty do té míry obtížnými, že pro neschopnost odlišit pravdivé od nepravdivého nutně přijímáme něco pochybného za jisté, přičemž výhled na obohacení našeho vědění není takový, aby vyrovnal nebezpečí jeho ochuzení. Proto na základě tohoto výroku odvrhujeme všechny ony toliko pravděpodobné poznatky a rozhodně prohlašujeme, že se má věřit pouze těm, které jsou dokonale poznány a o nichž nelze pochybovat. A byť by snad …
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000,str. 12 a 13.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Protože se ukazují obrovské rozdíly v chápání některých filosoficky užívaných nebo přímo zavedených termínů, je třeba se pokusit buď ty pro naše cíle nejlépe použitelné vybrat anebo nějaké nové zavést. Týká se to například takových i běžně užívaných slov jako je sloveso „žíti“, uventuelně „prožívati“ či „zažívati“ atd. Patočka kupříkladu říká, že „je základní rozdíl mezi smyslem pouze prožívaným a mezi smyslem výslovně zachyceným, protože formulovaným“; „prožíváme mnohem více, nežli jsme s to zachytit, formulovat, vyjádřit“ (3586, str.74). Zde se ovšem musíme zastavit u nevysloveného předpokladu, že máme stále na mysli jen člověka a lidské „prožívání“. Nicméně i za tohoto redukujícího (tj. problematicky zjednodušujícího) předpokladu zůstává nejasný vztah mezi „prožíváním“ a „vědomým prožíváním“. Můžeme přece s jistotou upozornit na to, že prožíváme mnohem víc, než si uvědomujeme, a zejména že přechod mezi „pouhým prožíváním“ a prožívání uvědoměným nepředstavuje žádnou hraniční čáru, nýbrž obrovskou oblast, která je jakoby celým světem (kusem světa) pro sebe; Patočka mluví třeba o „polovičním, polovičatém prožívání (je tomu možná nějak podobně, jako tomu je s jazykem, kterého je pak zase zapotřebí k „zachycení, formulování, vyjádření“, užijeme-li Patočkových termínů; Patočka ovšem navíc mluví o „objektivaci jazyka“, což by potřebovalo být podrobeno zvláštnímu zkoumání). Tak třeba běžně se mluví o tom, jak člověk „prožívá svůj život“; jak tomu lez rozumět? Nejde přece jen o to, co si uvědomujeme, jako by to neuvědoměné nebo málo uvědoměné nenáleželo k našemu životu. Takže je zřejmé, že prožíváme víc, než jsme schopni si uvědomit (a to nepochybně tak, že si to neuvědomujeme v tu chvíli, kdy to prožíváme). Na druhé straně je však stejně nepochybné, že to, co si ze svého prožívání (života vůbec) uvědomujeme, není jen méně, než co prožíváme, ale leckdy naopak více, než jsme prožívali – už třeba proto, že si dodatečně můžeme uvědomit leccos z toho, co jsme prožili (jak potom máme za to), takže to ke svému prožívání resp. ke svým prožitkům musíme jako „přidat“; jde pak o víc než vzpomínku na starší prožívání, ale už také o jakési úpravy a jakoby „upřesňování“ toho, jak jsme prožívali, tedy o reflexi a novou interpretaci.
(Písek, 140809-2.)

René Descartes (1629, 1641)

… Prostřednictvím této ideje se mi slunce jeví jako velmi malé. Druhá je však vzata z astronomických výpočtů, tj. vyvinul jsem ji z pojmů mně vrozených, nebo jsem ji vytvořil nějakým jiným způsobem. Podle ní se slunce jeví několikrát větší než země. Obě ideje se ovšem nemohou podobat témuž slunci, existujícímu mimo mne. A rozum, mě přesvědčuje, že ta idea je slunci nejméně podobná, která se co nejbezprostředněji z něho samého vyřinula.
To vše dostatečně dakazuje, že až dosud nikoliv bezpečný soud, ale pouze slepý popud mě přivedl k víře, že existují nějaké věci ode mne odlišné, jež vysílají do mne ideje nebo své obrazy prostřednictvím smyslových orgánů nebo nějakým jiným způsobem.
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)