Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Chápu problém jako něco, čemu jsem já nebo někdo jiný dal určitou podobu, abych se mohl myšlenkově utkat s neznámým: je to na jedné straně štít, kterým se bráním před neznámým (o němž ovšem něco vím), ale zároveň prizma, jímž jsem schopen alespoň zčásti resp. po některých stránkách či aspektech předběžně porozumět tomu, čeho řádné porozumění se mi jeví jako potřebné nebo i naprosto nezbytné. Každý problém je tedy zároveň naléhavou výzvou, ale zároveň už prvním krokem nejen k jejímu zaslechnutí a pochopení, ale také k takové odpovědi (reakci), která by představovala již přinejmenším počáteční pokus o řešení toho, co v oné výzvě zůstává i po jejím pochopení „nedaného“, nýbrž nadále otevřeného a k něčemu dalšímu ukazujícího. Problém je v tomto smyslu vždycky něčím „skutečným“, i když je „přítomen“ jen díky naší subjektivitě. (Konec konců to lze ukázat i na problémech matematických, které mohou být „skutečností“ i pro celé generace matematiků, a přesto zůstávat dlouho nevyřešeny.) Přesně vzato je každý problém čímsi integrovaným, určitým, i když jeho význam a platnost může být omezena resp. vymezena určitým kontextem (který nemusí být „reálný“ a dokonce nemusí mít nutně ani přímý vztah k tzv. reálnému světu). Problém tedy nemůžeme považovat za intencionální „předmět“, neboť má svou „nepředmětnou“ stránku, která musí (má) být uskutečňována (a tím také zpředmětňována) postupně dál až posléze k nějakému „řešení“ (které ovšem otevře nové výhledy k částečně neznámému a tím či oním problematickému, tudíž k nějakým dalším problémům). Proto každé myšlenkové ustavení a uchopení problému musí počítat s onou otevřeností a de facto „nepředmětností“, která nesmí být redukována jen na to, co je jím samým míněno a na co se on sám zaměřuje (resp. je zaměřen, zaměřován), nýbrž která je jeho vlastní nepředmětností, tj. jeho vlastní nepředmětnou stránkou.
(Písek, 081226-1.)

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)

René Descartes (před 1650)

Veškerá věda je jisté a zřejmé poznání; člověk, který o mnohém pochybuje, není učenější než ten, který o tomtéž nikdy nepřemýšlel, nicméně se jeví jako méně učený, jestliže o některých věcech nabyl falešného mínění“ proto je lépe se vědecké činnosti vůbec nevěnovat, než se zabývat předměty do té míry obtížnými, že pro neschopnost odlišit pravdivé od nepravdivého nutně přijímáme něco pochybného za jisté, přičemž výhled na obohacení našeho vědění není takový, aby vyrovnal nebezpečí jeho ochuzení. Proto na základě tohoto výroku odvrhujeme všechny ony toliko pravděpodobné poznatky a rozhodně prohlašujeme, že se má věřit pouze těm, které jsou dokonale poznány a o nichž nelze pochybovat. A byť by snad …
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000,str. 12 a 13.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Articulus quartus
Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Pochopený (nahlédnutý) problém je jako štít, kterým se ve své mysli bráníme neprůhlednosti a chaosu, který nás ničí, protože ničemu nerozumíme. Pochopení, v čem je problém, nám dovoluje z chaosu jakoby vykrojit nejen to, čemu už rozumíme (protože jsme tomu porozuměli již předtím), ale také to, co nadále zůstává neprůhledné, ale nejeví se nám už jen jako něco iritujícího a omračujícího, ale jako něco už částečně uchopeného, možná dokonce spoutaného. Pochopení problému je něco jako položení otázky: musíme něco vědět, protože kdybychom nevěděli nic, nemůžeme ani položit otázku, ani pochopit a formulovat problém. Ale kdybychom věděli vše, pak bychom neměli, nač se tázat tak to viděl už Sókratés). Ovšem důležité je vědět, že ono částečné vědění, které nám dovoluje se tázat (a které nám dovoluje pochopit problém), má ještě další významnou funkci vedle toho, že nám dovoluje se tázat: dovoluje nám se alespoň částečně ubránit onomu ničivému, rozkladnému dojmu (zážitku) neprůhlednosti a chaotičnosti, jenž na nás doléhá. Otázka není jen prvním krokem k poznání, ale ještě dříve je usebráním odvahy a hned potom dalším odvážným krokem vstříc chaosu, z něhož si chceme vystřihovat a vykrajovat kontury, jimiž chaos a jeho bezbřehost, „okolovitost“ začínáme zvládat (ve smyslu: zbavovat jej oné drtivé a ničivé neprůhlednosti). (Písek, 030504-3.)