LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2012)

Když v r. 1965 chtěl Bohuslav Blažek Patočku zpovídat, co soudí o českém národním charakteru, Jan Patočka to hned jakoby obrátil: proč si tuhle otázku už od devadesátých let (18. století) tolikrát vždy znovu klademe? A proč si ji klademe i teď? A Patočka si na to také hned odpovídá: „Dnes je pravděpodobně hlavním podnětem k těmto otázkám morální ochablost, k níž svým dílem přispěla okupace i tzv. doba kultu.“ – Od té doby však přispěla k oné morální ochablosti ještě doba husákovské „normalizace“ a nejnověji zvláštní typ společenského rozkladu a morálního úpadku pod hlavičkou klausovského neoliberalismu. Ta „morální ochablost“ je nápadná, dosti zřejmá, a nedostatek rezistence vůči ní je nepochybný. Chtít to „odvozovat“ z nějakého „národního“ charakteru je vysoce problematické; ten charakter – pokud vůbec jsme o něčem takém ochotni uvažovat – se přece nějak utvářel, vyvíjel, a to v určitých okolnostech a v důsledku určitých událostí, na kterých se většinou onen „nárood“ aktivně podílel, ale které někdy měly také povahu vnějších intervencí či velkých dějinných událostí a proměn, jejich zdroj byl docela jinde. Takže to není věc „národního charakteru“, nýbrž záležitost situační: na jedné straně jsou okolnosti (současné, ale i „následky“ minulosti a její „recepce“, tedy „paměti“), na druhé straně jsou jednotlivci i jejich skupiny či vrstvy. Vytýkat „morální ochablost okolnostem by nemělo smysl, takže o takové ochablosti lze mluvit jen u jednotlivců. A jednotlivci reagují na své „situace“ odlišně; ostatně odlišná je už i jejich „situovanost“ (tu totiž nesmíme předčasně a zejména nereflektovaně „objektivovat“). Pokud se někdo pokusí o nějaké statistické zpracování v podobě převažující „kolektivní“ reakce, může to někdy mít jistý omezený smysl, ale nikdy to nevypovídá o ničem takovém jako „národní charakter“.
(Písek, 120603-1.)

Robert Musil (1913)

… S výjimkou trochy ručně vyrobených kusů nábytku, šatů, bot a dětí dostáváme všecko za přispění matematických výpočtů. Celá tato existence, která ubíhá, uhání, rozkládá se kolem nás, není na matematice závislá jenom svou poznatelností, nýbrž efektivně skrze ni vznikla, zakládá na ní svou tak a tak danou existenci. Neboť pionýři matematiky si vytvořili použitelné představy o jistých podkladech, z nichž vznikly závěry, výpočty, výsledky, jichž se zmocnili fyzikové, došli k dalším výsledkům, nakonec přišli i technici,vzali často už pouze rezultáty, začali s novými výpočty a vznikly stroje. A najednou, když už všecko pěkně existovalo, přišli matematici – ti, kdož hloubají uvnitř – na to, že něco v samých základech věci absolutně nehraje; skutečně, podívali se až docela dospod a shledali, že celá stavba visí ve vzduchu. Ale stroje fungovaly! Podle toho se musíme domnívat, že celý náš život je jenom bledý přízrak; žijeme ho, ale vlastně jenom na základě omylu, bez něhož by nebyl vznikl. Není dnes druhé možnosti tak fantastického pocitu, jako je pocit matematikův.
Tento intelektuální skandál snáší matematik vzorně, tj. s důvěrou a hrdý na ztracenou nebezpečnost svého rozumu. Mohl bych připojit ještě další příklady, kde …
(Matematický člověk, in: Eseje, př.Jitka Bodláková, Praha 1998, str. 64.)