Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2010)

Georg Picht navrhuje nejen odlišit utopii od prognózy, ale zamítá běžné a povrchní chápání utopie jako nějaké snového obrazu neskutečného světa (das Traumbild einer unwirklichen Welt); chápe totiž utopii spíš jako rozvrh či projekt obrazů takových poměrů, kterých je možno dosáhnout cílevědomým jednáním. Souhlaasím s jeho vymezením, ale není mi dost jasné, proč pak mluvit o utopii (a jen na okraj: tím méně lze mluvit o „uchronii“). Prognóza počítá jen s trendy a tendencemi, které jsou aktuálně přítomné a někam směřují – je to odhad jejich směru a příslušných výsledků. Projekt nějaké nové (tj. relativně více nebo méně nové) skutečnosti, který může být uskutečněn cílevědomým jednáním, musí pochopitelně s takovou prognózou počítat, i když zajisté nikoli jako hotovou věcí. Každý uskutečňovaný projekt představuje vlastně pokus, jak ovlivnit v některém směru chod dalších věcí a tak opravit či napravit to, co předpovídá prognóza, zkrátka to zařídit tak, aby prognostická předpověď nebyla v některých bodech naplněna, aby se to, co byl předpovídáno, nenaplnilo buď vůbec nebo nikoli v té míře, jak zněl odhad. Označovat žádoucí obraz něčeho budoucího v nějakém směru za utopický se mi nejeví jako dost smysluplný, protože to chce měnit běžné chápání, aniž by bylo možno se opřít třeba o jazyk (a nějakou etymologii apod.). Mám tedy námitky jen proti termínu a jeho významovým úpravám, nikoli proti navrhovanému novému významu onoho starého termínu. Význam bych podržel, ale spojil bych jej s jiným slovem. Také další „práce“ s přeznačeným termínem mi nepřipadá jako perspektivní, např. když Picht mluví o podmíněnosti takové smysluplné „utopie“ jejím sepětím s „kritickou reflexí reálných možností jednání“, nebo když smysluplnou „utopii“ odlišuje od slepé a sebe samu oslepující utopie jako „utopii“ sebekritickou a osvícenou („als selbstkritische oder aufgeklärte Utopie“; 3049, S. 15). – Vyjasnit je však nutno také pojetí tzv. možností (a rozdílu mezi možnostmi reálnými a nereálnými). Každé jednání, každá aktivita, která není pouze následkem určitého předchozího stavu (to je v hlubokém rozporu se samotnou myšlenkou činu, jednání, akce), je skutečná jen do té míry, do které mění nejen nějakou skutečnost kolem sebe, ale do které vnáší do této skutečnosti něco nového, co by tam bez onoho činu nebylo. Jak bychom mohli mluvit o „reálné možnosti“ takové emergence nového, kdybychom přitom zároveň nemuseli předpokládat onu aktivitu, ono jednání, onen čin, který sám nevyplýval a nevyplývá ze žádné z daných okolností objektivně daných, ale je spjat se subjektem jako zdrojem něčeho navíc, totiž právě akce, aktivity?
(Písek, 101017-1.)

Paul Ricœur (1995)

K myšlence defatalizace minulosti bych proto přidal ještě myšlenku osvobození od zklamaných nadějí. Spousta našich dnešních utopií obsahuje očekávání, projekty a sny těch, kdo tu byli před námi. Každé období má kolem sebe auru nadějí, které ale zůstanou ve své době nenaplněny. Tato aura umožňuje reprízy nadějí v budoucnosti, čímž léčí utopie z jejich vrozené nemoci, totiž z předsudku, že lze začít od nuly. Utopie se spíše obrozuje, než rodí.
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 161.)

Roberto Casati-Achille Varzi (2006)

Broadly understood, events are things that happen – things such as births and deaths, thunder and lightening, explosions, weddings, hiccups and hand-waves, dances, smiles, walks. Whether such things form a genuine metaphysical category is a question that has attracted the sustained interest of philosophers, especially in the second half of the 20th century. But there is little question that human perception, action, language, and thought manifest at least a prima facie commitment to entities of this sort:
- Pre-linguistic infants appear to be able to discriminate and „count“ events. The content of adult perception, especially in the auditory realm, endorses the discrimination and recognition as events of some aspects of the perceived scene.
- Humans (and arguably other animals) form the intention to plan and execute actions, and to bring about changes in the world.
- Dedicated linguistic devices (such as verb tenses and aspects, nominalization of some verbs, certain proper names) are tuned to events and event structures, as opposed to entities and structures of other sorts.
- Thinking about the temporal, causal, and intentional aspects of the world seems to require parsing those aspects in terms of events and their descriptions.
- It is not clear to what extent such commitments are to be understood as an integrated phenomenon or as four separate, independent dispositions. However, there exist significant signs of convergence among the various commitments. For instance, the events that are perceived appear to be categorically homogeneous with those that are talked about or thought of in causal explanations [Zacks et al. 2001].
(First published Mon Apr 22, 2002; substantive revision Mon May 8, 2006.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Utopie dnes jako slovo nemá dobrý zvuk, ale je to možná chyba. Bylo by nepochybně chybou, kdybychom si dělali jenom obrazy toho, jak jinak se mohly dějiny vyvinout, kdyby bývalo nedošlo k tomu či onomu, nebo naopak kdyby došlo k tomu či onomu. Odhady toho, jak by se mohly třeba některé části (součásti) Vesmíru vyvíjet v budoucnosti, jsou neméně významné, ovšem za předpokladu, že se neomezíme jen na odhady založené na setrvačnostech odpozorovaných v minulosti (a jen protažených do podoby budoucích trendů). Ještě významnější je (resp. by mohl být) obdobný přístup k dějinám, tj. k určitým dějinným fenoménům.
(Písek, 150426-1.)