LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Patočka (1938-39)

Čím je duch? Duch je soubor podmínek našeho chápání skutečnosti, soubor podmínek, které jsou obsaženy v aktu, v činnosti našeho chápání. A to, co je „obsaženo“ v tomto aktu, není snad málo, to nejsou snad jenom nečetné abstraktní pojmy a zásady jako, řekněme, prostor a čas. Tam jsou obsaženy všechna nejzákladnější pojetí, která nám teprve umožňují vidět svět jako souvislý celek. Podívejme Se jen na svou zkušenost: Naše zkušenost se ustavičně mění a je podle okolností vždy jiná; můj horizont je zde omezen těmito čtyřmi stěnami, za jiných okolností bude široký. Již dítě na samotném začátku souvislého duševního života však chápe, že všechny zkušenosti se řadí k sobě jako velký celek, že svět je něčím více nežli to, co mohu ve své zkušenosti přímo konstatovat. Duch obsahuje v sobě mnohem více, než se na první pohled zdá. Chci-li proniknout tajemství světa, nesmím se oddávat naturalistickým, konstatujícím a umrtvujícím metodám, nýbrž musím se pokusit rozebrat činnost ducha, která není týmž způsobem „konstatovatelná“ jako ostatní věci.
(Filosofie výchovy, in: 7630, Péče o duši I, Praha 1996, str. 401.)

Ross Macdonald (1973)

Zprvu mluvila rozechvěle, ale během řeči se její rozrušení vytrácelo a hovořila pak už klidněji. Nepřerušoval jsem ji. Každý svědek má svůj osobitý způsob, jak se přibližuje pravdě. …
(5545, Šípková Růženka, Praha 1980, s. 246.)

Emanuel Rádl (1933)

O poměru jednotlivých věd navzájem a tedy v podstatě o roztřídění věd se mnoho píše, zvláště v Německu, a celkovou tendencí je, zdůrazňovat význam věd duchovních proti přírodovědě, která vládala dříve. Jaký rozsah duchovědy mají, o tom není souhlasu. Většinou se však k nim počítají dějepisectví, jazykověda, práva, estetika, etika, theologie, kdyžto psychologie se mnohdy počítá k vědám přírodním. Rozeznávání těchto dvou vědních skupin pochází asi od Hegla a bylo obnoveno jednak známým filosofem Wilhelmem Windelbandem a jeho žákem Heinrichem Rickertem, v jiné poněkud formě pokračovatelem romantiky Wilhelmem Diltheyem a jeho žákem Eduardem Sprangrem. Diskusi o poměru těchto dvojích věd nelze pokládat za ukončenou. Jistě však už je dávno odmítnuto stanovisko, hlásané svého času Wilhelmem Ostwaldem, že duchovědy jsou vědy jakoby vedlejší. Nemluvím o jejich oceňování praktickém; jejich filosofický význam, tj. jejich původní i obsahový přínos do filosofie, je příliš patrný. Po mém soudu nás tyto vědy učí chápat smysl, podstatu věcí. Jestliže se donedávna zkoumání „podstat“ zavrhovalo, bylo to proto, že se nepostihoval filosofický význam duchověd.
(Dnešní stav filosofie, in: Dnešní stav ffie a psychologie, Praha 1933, str. 13.)

Karl Jaspers (1947)

bb) Kategorien der Selbsterhellung. Der Geist ist in Bewegung. Er /208/ beginnt in unreflektierter Unmittelbarkeit: er schafft, ohne es absichtlich zu tun; er verwandelt sich, ohne darauf zu achten.
Der Geist wird sich hell im Geschaffenen, im Werk, so in der Sprache, der Dichtung, der Kunst, dem Gedanken.
Der Geist reflektiert auf sein Geschaffenes und auf sich selbst. Indem er sich zum Gewußtsein bringt, tritt er in eine Bewegung, in der er sich neu verwandelt mit dem von ihm schon Geschaffenen als seinem Material.
Solche Bewegungen erleuchtete vor allem Hegel im Rahmen seiner Kategorien des Geistes, wie z.B. des subjektiven, objekiven, absoluten Geistes.
(3326, Von der Wahrheit, München 1958, S. 207-08.)

Ross Macdonald (1954)

… Upíral na mě oči, ale neviděl mě. Byl ponořen hluboko do sebe a pátral po pravdě, podle které by žil. …
(Najít oběť, in: Soukromý detektiv Lew Archer, Praha 1981, str. 171.)