LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ross Macdonald (1973)

Zprvu mluvila rozechvěle, ale během řeči se její rozrušení vytrácelo a hovořila pak už klidněji. Nepřerušoval jsem ji. Každý svědek má svůj osobitý způsob, jak se přibližuje pravdě. …
(5545, Šípková Růženka, Praha 1980, s. 246.)

Ladislav Hejdánek (2005)

To, co bylo ještě před vynálezem a prvním zaváděním pojmovosti a pojmů „míněno“ takovými slovy jako „pravé“ či „pravda“, by mělo být potom „pojmově uchopováno“ (jak napovídá blízkost sloves „pochopiti“ a „uchopiti“) a v důsledku toho také modelováno příslušnou „konstrukcí“, tj. intencionálním „předmětem“. A právě zde vzniká závažný problém jednak obecný, jednak konkrétní, tj. vztažený ke zmíněným termínům „pravý“ a „pravda“. Jde o to, zda bylo a je možno vždycky „pojmově uchopit“ vše, co bylo předtím (nebo prostě mimo, jinak) míněno předpojmově (event. nepojmově). Protože musíme vycházet s historické skutečnosti, že pojmovost byla vynálezem poměrně pozdním a že tedy musíme předpojmovosti přiznat schopnost mínit mnohé, co pak řečtí myslitelé chtěli mínit za použití pojmů, musíme předpokládat, že pojmovost pronikala do předpojmového myšlení jen pomalu a jen jakoby v určitých okrscích „smyslu“, zatímco smysluplnost předpojmových souvislostí a kontextů byla ve velkém rozsahu zachovávána. Předpojmovost (a dodnes mimopojmovost) představuje jistě velmi rozsáhlou oblast, kterou jen zčásti můžeme postihnout termínem (a pojmem) „narativita“; přesto může mít jistý nápomocný význam, když se na chvíli soustředíme na onu dvojici narativita x pojmovost. Mezi obojím nepochybně není naprostá nekompatibilita, jak je zřejmé jednak z toho, že ani nejpřesněji pojmově promyšlený výklad se nikdy nemůže obejít bez prvků narativity (tj. nemůže být naprosto zformalizován), ale jednak také z toho, že pojmovost může do narativního výkladu (do narativní promluvy) zasahovat jen postupně a jakoby v původním smyslu, tedy aniž by původní narativní výklad byl hrubě narušován a ničen. (Kdybychom chtěli tento zajímavý vztah jednak jistého napětí, ale zároveň jisté synergie a symbiózy resp. synúzie rozpoznat a aplikovat i na tu oblast předpojmovosti a mimopojmovosti, která přesahuje pouhou narativitu, musili bychom se pokusit o přesnější vymezení resp. přesnější „pojmové uchopení“ povahy obojího; k tomu však by bylo zapotřebí rozsáhlého předběžného výzkumu, o kterém se navíc domnívám, že by současnými myšlenkovými prostředky zatím nemohl být uspokojivě dovršen.) (Písek, 050201-2.)

Ross Macdonald (1954)

… Upíral na mě oči, ale neviděl mě. Byl ponořen hluboko do sebe a pátral po pravdě, podle které by žil. …
(Najít oběť, in: Soukromý detektiv Lew Archer, Praha 1981, str. 171.)

Ross Macdonald (1954)

„Ne, jistě se mýlíte.“ Tón paní Churchové byl jak obranný, tak nadřazený. „Anne nebyla něčeho takového schopná. Byla lehkomyslná, ne však úmyslně zlá. Nezamýšlela být zlá.“
„To nikdo nikdy nezamýšlí, paní Churchová. To se do lidí vplíží.“
(Najít oběť, in: Soukromý detektiv Lew Archer, Praha 1981, str. 166.)

Ross Macdonald (1969)

„Nevím, co si mám o tom myslet. Mám to od Randyho Shepherda. A jemu to prý řekl Swain. Což ovšem neznamená, že by to musela být pravda.“
„Tomu bych nevěřil. My přece víme, že Swain s těmi penězi utekl.“
„Víme jenom, že utekl. Jenže pravda není vždycky tak jednoduchá: obyčejně bývá stejně složitá jako lidé. Jako lidská povaha. Dejme tomu, že …“
(Pohled zpátky, in: Soukromý detektiv Lew Archer, Praha 1981, str. 317.)