Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ross Macdonald (1973)

Zprvu mluvila rozechvěle, ale během řeči se její rozrušení vytrácelo a hovořila pak už klidněji. Nepřerušoval jsem ji. Každý svědek má svůj osobitý způsob, jak se přibližuje pravdě. …
(5545, Šípková Růženka, Praha 1980, s. 246.)

Ross Macdonald (1954)

… Upíral na mě oči, ale neviděl mě. Byl ponořen hluboko do sebe a pátral po pravdě, podle které by žil. …
(Najít oběť, in: Soukromý detektiv Lew Archer, Praha 1981, str. 171.)

Ross Macdonald (1954)

„Ne, jistě se mýlíte.“ Tón paní Churchové byl jak obranný, tak nadřazený. „Anne nebyla něčeho takového schopná. Byla lehkomyslná, ne však úmyslně zlá. Nezamýšlela být zlá.“
„To nikdo nikdy nezamýšlí, paní Churchová. To se do lidí vplíží.“
(Najít oběť, in: Soukromý detektiv Lew Archer, Praha 1981, str. 166.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Reflexe je svým způsobem jakýsi rozhovor se sebou, rozhovor, který vede naše lepší „já“ s naším provinilým „já“. (Pochopitelně to vůbec neznamená, že ono „já“ je „předmětně“, objektivně dvojí. Má tím být pouze předběžně a v jakémsi pokusu o přiblížení vysloveno, že „já“ je – jakožto subjekt resp. „pravé jsoucno“ – událostí, takže se děje či spolu-uskutečňuje svými aktivitami; a ty aktivity mohou směřovat lépe či hůře k uskutečnění toho, co „má být“, takže dochází k napětí mezi tím, co mělo nastat, a tím, co skutečně nastalo.) Ten termín „provinilost“ snad není zcela vystihující; jde spíše o jakousi zatíženost nebo snad „zadluženost“, ale v některých případech o skutečné „viny“. Provinilost subjektu spočívá v tom, že nenastalo to, co mělo nastat a k čemu měly směřovat jeho aktivity. A vědomí tohoto rozdílu mezi tím, co „mělo být“, a tím, co nastalo a „jest“ (eventuelně „bylo“), je právě oním „svědomím“. Odpovídá to i samému slovu: s-vědomí je vskutku spolu-vědomí nebo „vědomí obojího“, totiž toho, co mělo nastat naším přičiněním, i toho, co nastalo, protože naše přičinění bylo nedostatečné nebo vadné. Reflexe je vlastně účinný nástroj, sloužící k tomu, aby si vědomí samo v sobě ujasnilo tento rozdíl a rozpor: je to jakoby střídavé zaujímání dvojí orientace a dvojí perspektivy, umožňující srovnání obojího a eventuelně pokus o ospravedlnění nastalého ve vztahu k tomu, co nastat mělo. Teprve druhotně je v reflexi pojmově objektivováno jedno i druhé, a tím obojí desinterpretováno. To, co se stalo (co nastalo) je objektivací odříznuto od příslušného (nepředmětného) kontextu a je považováno za vlastní skutečnost (ebeny. za jedinou skutečnost). A naproti tomu to, co se „mělo stát“, je buď marginalizováno a zejména redukováno na dojmy a pocity, tedy na subjektivitu, nebo zcela vyřazeno z jakéhokoli zájmu (protože to nijak nelze „vykázat“). (Písek, 050828-1.)

Ross Macdonald (1969)

„Nevím, co si mám o tom myslet. Mám to od Randyho Shepherda. A jemu to prý řekl Swain. Což ovšem neznamená, že by to musela být pravda.“
„Tomu bych nevěřil. My přece víme, že Swain s těmi penězi utekl.“
„Víme jenom, že utekl. Jenže pravda není vždycky tak jednoduchá: obyčejně bývá stejně složitá jako lidé. Jako lidská povaha. Dejme tomu, že …“
(Pohled zpátky, in: Soukromý detektiv Lew Archer, Praha 1981, str. 317.)