LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Es ist übrigens nicht schwer zu sehen, daß unsre Zeit eine Zeit der Geburt und des Übergangs zu einer neuen Periode ist. Der Geist hat mit der bisherigen Welt seines Daseins und Vorstellens gebrochen und steht im Begriffe, es in die Vergangenheit hinab zu versenken, und in der Arbeit seiner Umgestaltung. Zwar ist er nie in Ruhe, sondern in immer fortschreitender Bewegung begriffen. Aber wie beim Kinde nach langer stiller Ernährung der erste Atemzug jene Allmählichkeit des nur vermehrenden Fortgangs abbricht – ein qualitativer Sprung, – und jetzt das Kind geboren ist, so reift der sich bildende Geist langsam und stille der neuen Gestalt entgegen, löst ein Teilchen des Baues seiner vorhergehenden Welt nach dem andern auf, ihr Wanken wird nur durch einzelne Symptome angedeutet; der Leichtsinn wie die Langweile, die im Be/16/stehenden einreißen, die unbestimmte Ahnung eines Unbekannten sind Vorboten, daß etwas anderes im Anzuge ist. Dies allmähliche Zerbröckeln, das die Physiognomie des Ganzen nicht veränderte, wird durch den Aufgang unterbrochen, der, ein Blitz, in einem Male das Gebilde der neuen Welt hinstellt.
Allein eine volkommene Wirklichkeit hat dies Neue so wenig als das eben geborene Kind; und dies ist wesentlich nicht außer acht zu lassen. Das erste Auftreten ist erst seine Unmittelbarkeit oder sein Begriff. So wenig ein Gebäude fertig ist, wenn sein Grund gelegt worden, so wenig ist der erreichte Begriff des Ganzen das Ganze selbst. …
(2239, Phänomenologie des Geistes, Leipzig 51949, S. 15.) 03-07

Martin Heidegger (1935)

Ursprung bedeutet hier jenes, von woher und wodurch eine Sache ist, was sie ist und wie sie ist. Das, was etwas ist, wie es ist, nennen wir sein Wesen. Der Ursprung von etwas ist die Herkunft seines Wesens. Die Frage nach dem Ursprung des Kunstwerkes fragt nach seiner Wesensherkunft. Das Werk entspringt nach der gewöhnlichen Vorstellung aus der und durch die Tätigkeit des Künstlers. Wodurch aber und woher ist der Künstler das, was er ist? Durch das Werk; denn, daß ein Werk den Meister lobe, heißt: das Werrk erst läßt den Künstler als einen Meister der Kunst hervorgehen. Der Künstler ist der Ursprung des Werkes. Das Werk ist der Ursprung des Künstlers. Keines ist ohne das andere. Gleichwohl tr(gt auch keines der beiden allein das andere. …
(Der Ursprung des Kunstwerkes, Reclam, Stuttgart 1978, S. 7.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Pro Aristotela bylo pravdou, řekneme-li, že jsoucí jest a že nejsoucí není [Metafysika, Pha 1946, str. 120.]; pro nás to je nutně poněkud problematický výměr. Každé „jsoucí“ je totiž děním, dokonce událostným děním (tj. děním vnitřně sjednoceným). A to znamená, že každé „jsoucí“ jest pouze zčásti, dokonce (po většině) jen z malé části, zatímco z větší části „jest nejsoucí“. Takže každé skutečné (opravdové) „jsoucí“ je v každé své fázi celkem (integritou) právě jsoucího, jakož i nejsoucího, tj. již nejsoucího a ještě nejsoucího. A protože o celku nelze pochybovat, že by nebyl, pokud se právě děje, musíme ono „již nejsoucí“, jakož i ono „ještě nejsoucí“ chápat jako v jistém smyslu „jsoucí“; což ovšem znamená, že i ono „nejsoucí“ musíme chápat nikoli jako „naprosto nejsoucí“, nýbrž jako částečně resp. v jistém smyslu „jsoucí“. Což je ovšem všechno v rozporu s tím, jak „pravdu“ a „jsoucí“ na uvedeném místě vymezil Aristotelés (zatím bez zvláštního ohledu na to, že „pravda“ je tu řeckým způsobem chápána chybně, totiž jako pouhá „neskrytost“, tedy vlastně jako cosi závislého na tom, co „jest“). Máme-li „pravdu“ chápat jako vztaženou ke „jsoucímu“, pak tuto její vztaženo nemůžeme redukovat na vztaženost k tomu, co „právě jest“, ale musíme připustit, že je také vztažena k tomu, co „už není aktuálně jsoucí“, tedy k tomu, co už pominulo. Ale stejně tak musíme připustit, že je (může být) vztažena k tomu, co „ještě není aktuálně jsoucí“, ale co se brzo aktuálně jsoucím stane (a co se hned na to stane „již aktuálně nejsoucím“. To, co se v průběhu události jako celku teprve má stát, co teprve bude „jsoucím“, však nemůžeme jednoznačně odvozovat ani za aktuálně jsoucího stavu (fáze) události, ani z toho, co se z události v čase již stalo (ve smyslu důsledného kauzalismu), i když mnohé z toho, co se již stalo, je vybaveno jistou „setrvačností“, takže se do příštích fází události „vnutí“, „prosadí“. To sice znamená, že jsou tomu, co teprve přichází, aby „nastalo“, jakoby uloženy jisté „meze“ jako cosi již „daného“ či lépe z minulosti „přetrvávajícího“, s čím něco eventuálně „nového“ musí „realisticky“ počítat, ale co – jakožto „nové“ – na toto „dané“ nelze převést ani z něho vyvozovat. A „pravda“ se nutně vztahuje nejen k tomu právě aktuálnímu „jsoucímu“, ani jen k tomu již – v rámci událostného dění – pominulému, ale v lecčem přetrvávajícímu, nýbrž také k tomu, co se teprve má stát (a může stát nebo i stane), ale co třeba ještě „vůbec ještě není“. A v tomto vztahu není a ani nemůže být „pravda“ chápána jako odvislá z toho, co „jest“, nýbrž jako „norma“ toho, co ještě „vůbec není“, ale má být, či mělo by být.
(Písek, 140321-1.)

Jan Patočka (1947–50)

Tento čtvrtý bod pak znamená, že se neodpoutávám toliko od přítomného jako takového, abych se uchyloval k jiným časovým dimenzím, nýbrž od jsoucího vůbec; všecko, co jest, mi nedostačuje, celé jsoucno překračuji. Časové vědomí není nic jiného než vědomí tohoto překročení.
Překročení jsoucího však není možné, nevyskytuje-li se, neposkytuje-li k němu opory něco jiného než universum jako soubor konečných jsoucen. Aniž bychom dovedli universum učinit svým předmětem a tak se nad ně reálně povznést, aniž bychom přestávali být jeho součástí, jsme osloveni něčím, co nelze považovat za jsoucno ve smyslu obsahu universa; toto oslovení nás vůči universu uvolňuje, dovoluje nám, abychom se v něm vcelku orientovali. Očekávání, příští zcela jiného je v pozadí všeho časového pohybu. Teprve na podkladě tohoto oslovení a na základě možného příslibu radikální obnovy je možná časová perspektiva a následkem časové perspektivy skutečné zachycení plynutí jako takového – pomocí plynutí pak a jako jeho rámec také časový svět.
(Studie o času I, in: Péče o duši III, Praha 2002, str. 629.)

Jan Patočka (≈1950)

Filosofie se však mohla stát metafyzikou teprve tehdy, když otřesení původní samozřejmé jasnosti o jsoucnu stalo se tak naléhavým, že zahrnulo nejen jsoucno, s kterým se člověk setkával (jež se stalo problematickým již v počátcích prafilosofie: otřesení mýtu, problém nezakrytosti, jsoucno, φύσις, jako opak toho, co se z něho zprvu projevuje, pochopení jsouího jako přítomného v jeho přítomnosti a její stálosti), nýbrž o nic méně jsoucno vlastní, vlastní určení a bytostnou podstatu ve vztahu k životním úkolům, k nutnosti rozhodovat a k možnosti for/611/movat svůj život. Proto až v Sókratovi [je] plně vyjádřen charakter řecké filosofie předmetafyzické.
(7190, Nemetafyzická filosofie a věda, in: Péče o duši 3, Praha 2002, str. 610-11.)