Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Heller (2005)

Podle křesťanského učení jest cílem lidského života spasení. Kdo je nezískal, ztratil vše. Spasení je osvobození od sebe sama. Uskutečňuje se skrze víru. Víra není názor, třeba i o Bohu, nýbrž zřeknutí se sebe sama. Je tedy poslušností, ba rovnou a přímo, souhlasem s rozsudkem smrti nad sebou samým. – S vírou těsně souvisí pokání. Víra a pokání je vlastně vnitřně jediný pohyb. Ježíš říká: Čiňte pokání a věřte evangeliu (Mar. 1,15). Pokání je poznání a vyznání, že tento rozsudek smrti nade mou je spravedlivý. Boží „ne“ k lidské sebestřednosti. Ne k člověku jest ovocem hříchu. Hřích pak pochází především z toho, že člověk chce mít, vlastnit. Světský člověk chce mít štěstí, bohatství, slávu atd. Obojí je stejný hřích, neboť oba svou vůlí k vlastnictví kladou Bohu podmínky. Oba nechtějí být zcela a naprosto odkázáni na Boha samého a na jeho pouhou milost, nýbrž chtějí být alespoň v něčem, alespoň trochu božími partnery jako ti, kteří už mají něco předem jisté. Bůh chce naproti tomu, abychom neměli nic, také jej abychom neměli (k dispozici, ve svém vlastnictví), nýbrž on sám chce mít nás, chce nás učinit svým vlastnictvím a svým nástrojem, ale tak, abych za to na něm nic nechtěli a nevymáhali, abychom proti němu nevznášeli žádný nárok, ani nárok na vlastní existenci. Právě smrtí se člověku zřetelně ukazuje, že nemůže proti Bohu mít a vznést žádný nárok, ani nárok na vlastní existenci. Toto určení k smrti je však pro starého člověka pohoršením. /190/ Všecky soteriologické náboženské systémy se pokoušejí o to, vysvobodit člověka od smrti. Křesťanství však není žádný soteriologický náboženský systém, nýbrž pravda o člověku a o jeho určení. (Není žádné pravdy o Bohu, protože Bůh jest pravda.) Proto se pravé křesťanství nesnaží člověka od smrtzi osvobodit, nýbrž ukázat mu nezbytnost smrti a smysl smrti.
(Podvečerní děkování, Vyšehrad, Praha 2005, str. 189.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Na rozdíl od ateismu tzv. „vulgárního“, který popírá existenci „bohů“ a vůbec božství, má resp. může mít „křesťanský“ ateismus (píši s –h-, protože si tam ten relikt řeckého theos podržuje specifický význam) dobrý smysl v tom, že zuásadním, principiálním způsobem odlišuje křesťanského (a ovšem židovského) „Boha-neboha“ ode všech „bohů“ nejrůznějších náboežsntví. A protože např. česká slova jako „náboženství“ anebo „zbožnost“ atd. jsou neodlučitelně spjata s termínem „bůh“, znamená (resp. může znamenat) zároveň onen specificky „křesťanský“ ateismus také nutné odnáboženstění jakéhokoli „pojetí“ „Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova“ jako přece jenom nějakého „boha“, byť nejvyššího či dokonce jediného pravého, jako „boha“, což pro tento účel budeme vyznačovat slovy „Bůh-nebůh“ (má to být další náhradní termín, jakých už bylo v minulosti použito mnoho, když vyslovovat „boží jméno“ je zakázáno). Je zcela pochopitelné, že to nejčastěji vyvolá (může vyvolávat) odpor zejména u lidí, kteří nejsou nakloněni uvažovat jakoby neběžným,zdánlivě málo „tradičním“ způsobem, (což však velice odporuje historické skutečnosti, jak ukazuje zejména tradice tzv. negativní theologie).
(Písek, 130916-1.)

Karel Floss (2011)

... A dál říká [Ratzinger – lvh], že nad tím je třeba se zamyslit, tím by se mnoho prohrálo, a je naopak třeba jít do hloubky.
Co ale mezitím udělal? Povolil znovu starou latinskou liturgii. Tvrdí, že je třeba se vrátit k církevním otcům, kteří jsou svatým pětisetletím, od Krista do Augustina. On tomu říká sacrum quinque saeculum, pět svatých staletí, kdy se spo/141/jili, ale nejenom historicky, nýbrž navždy pragmaticky, Kristus s Platónem, tedy Řecko s křesťanstvím a židovským odkazem.
Ale to je dobře, ne? Návrat k otcům.
To je dobře. Lidé, jako u nás Hejdánek, Trojan a další, dělají všechno pro to, aby se to rozpojilo, aby bylo řecké pojmosloví upozaděno. A tomu trochu – a teď pozor! – nahrává Küng, v duchu osvícenství a dalšího pokroku, taky Nietzscheho, Heideggera a dalších v tom smyslu, že toto pozdější řecké pojmosloví zatemňuje pravý odkaz křesťanství. Když si přečteš Trojanovu knihu „Ježíšův příběh – výzva pro nás“, je tam jako první cíl uvedeno zbavit se metafyziky. Má to ovšem souvislost s Hejdánkovým pojetím nepředmětného myšlení, ale zatím je to všechno zřejmě nedomyšlené.
Nepředmětné myšlení mi ovšem vždycky přišlo jako krajně nešťastný kocept, když to řeknu jemně.
Jo, já vím. Takže prostě ...
Na druhou stranu ta teze ohledně metafyziky a že Řekové osemenili křesťanství filosofií, to jsou přece strašně staré námitky. To už se tady říkalo stokrát: že na vině je už Pavel, co Pavel, dokonce už Jan Evangelista, pak řečtí církevní otcové, potom Augustin a další a další.
V jejich pohledu jde o to, vysledovat, z čeho všeho je třeba vysvléct křesťanskou zvěst, aby byla ta pravá, aby zněla správně ... A teď se dostávám k jádru: ...
(Bůh vždycky zatřese stavbou, (rozhovor se Sylvou Fischerovou), Vyšehrad, Praha 2011, str. 140-41.)

Ladislav Hejdánek (1970)

Křesťanství, křesťanská zvěst ovšem nemůže být počátkem, zdrojem filosofie, nemůže se stát výchozí pozicí filosofie, protože v sobě fakticky určité filosofické či předfilosofické prvky již obsahuje. Tyto prvky jsou tak málo závazné (i pro věřícího křesťana) jako přírodovědecké, historické (dějinné) nebo vůbec světonázorové momenty, které v křesťanství jsou; mohou být dějinně zařazeny i klasifikovány, popsány atd. Tyto prvky mohou být předmětem filosofícké kritiky, ale nemohou být považovány za normu filosofie, ani „křesťanské“ filosofie. Z toho vyplývá: žádná, ani sebekřesťanštější filosofie není a nemůže být původně křesťanská, tj. nemá i nemůže mít jednou provždy své definitivní zakotvení a místo 'křesťanské zvěsti. Z historické zkušenosti víme, jak často stály tzv. křesťanské kategorie dokonce po dlouhá staletí v největším napětí s vlastním kérygmatem a že mohly být nahrazeny teprve ve chvíli, kdy byly objeveny jiné, přiměřenější. Křesťanská filosofie nemůže být proto založena tak, že bychom navázali na filosofické prvky, kterých už jednou bylo k interpretaci kérygmatu použito a které jsou v některých případech identifikovatelné i v Písmu totéž platí o prvcích kritiky filosofie, dobově podmíněných stejně jako filosofické prvky, proti nimž se obracejí). Naopak je filosofie povolána k tomu, aby tyto prvky odhalovala, identifikovala, historicky zařadila a hodnotila, aby tak napomohla plastičtějšímu porozumění tomu, co je v křesťanské zvěsti podstatné.
Filosofie také nemůže svou křesťanskost konstruovat; nemůže konstruovat filosofickými prostředky ani některé partie křesťanského učení, ani podezdívku, na níž by kérygma mohlo spočinout, z níž by pak myšlenková stavba křesťanského učení mohla vyrůstat. To je jen pozitivní pojetí „přirozenosti“ nebo jeho obdoba. Podstata filosofie je hermeneutická: filosofie promyšlenou stavbou celé své teorie, celého svého myšlenkového aparátu usiluje vždy postihnout něco, co není filosofickou konstrukcí, ale v čem je zakotven smysl filosofického podnikání. Ne tedy konstruovat, vy¬tvářet, formovat, ale postihnout, pojmout, porozumět, zmocnit se (ve smyslu přijmout moc) a sloužit (tj. tuto moc uplatnit správným směrem) – to je cílem i podstatou filosofie. Nepřehlédnutelnou součástí této hermeneutické funkce je ustavičná kontrola sebe samé, reflexe, vždy znovu zkoumající povahu a základ filosofického podniku samotného. Proto také již počátek „křesťanské“ filosofie musí být filosofický, musí to být filosofie. Již na začátku jsme řekli, že neexistuje žádná mimofilosofická instance, která by filosofii zakládala. Není to nic v křesťanství ani nic z toho, co je obsahem křesťanské zvěsti, co by zakládalo filosofii jako takovou. Z křes¬ťanství, ba dokonce ze samotné víry žádná filosofičnost nevyplývá; křesťanství k filosofii samo ze svých zdrojů nevede. Proto žádná filosofie nemůže být označena jako křesťanská na základě nějaké legitimace o původu, zdrojích a poslání této formy systematické reflexe.
(Filosofie a víra, habilit. práce, tiskem in: Filosofie a víra, Praha 1990, str. 86-87.)