Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

Pokud budeme filosoficky interpretovat „skutečnost boží“ jako ryzí nepředmětnost (podobně jako Pravdu apod.), snadněji pochopíme, že představy o nějakém přímém zasahování Boha-neboha do tohoto „světa“, tedy jak do přírody, tak do dějin, nelze odpovědně uvažovat (natož o tom spekulovat). V této podobě (tímto způsobem) se tedy žádné „zázraky“ nedějí; to by bylo čarování a magie. Myšlenka boží všemohoucnosti mohla být inspirována sebe zbožněji, nicméně je vadná, nesprávná, falešná. Naproti tomu lze snad oprávněně počítat s tím, že prostřednictvím nejrozmanitějších subjektů (na všech možných úrovních) může dojít jednak k neočekávaným a nepředvídatelným „emergencím“ čehosi nového, nikdy nebývalého (někdy dokonce opakovaným nebo i hojným takovým emergencím, to rozhodně předem vylučovat by byl nesmysl), jednak k neméně neočekávaným a nepředvídatelným zánikům některých setrvačných resp. setrvačností vybavených skutečností (tedy anihilacím, nejspíš rovněž prostřednictvím vyšších subjektů, někdy ovšem i těch nejnižších). Nikdy však nemůžeme kterýkoli (sebe podivnější a sebe nápadnější) jev označit za přímé zjevení Boha-neboha, tedy za epifanii; všechno se naopak zdá nasvědčovat tomu, že emergence všeho nového je právě na svém počátku ne-li skrytá, tedy aspoň velice nezjevná. Nejvýraznějším příkladem a dokladem toho je především vývoj organismů, evoluce živých bytostí. Musíme se přece tázat: proč to muselo trvat tak dlouho? A odpověď (jak doufám, správná odpověď) je tato: nešlo to jinak, nešlo to rychleji. Ba naopak – šlo to ve skutečnosti mnohem rychleji, než kdyby to mělo spoléhat jen na náhody v přepisu DNA a RNA, a na vlastně také náhodné proměny prostředí (ty sice nelze samy považovat za náhodné, protože tam hrají mocnou úlohu nejrůznější přírodní setrvačnosti, ale jejich následky pro vhodnost nebo nevhodnost přežití těch či oněch organismů rozhodně nemůže podezírat z nějakého druhu záměrů či intencí, přímo, takřka adresně směřujících k nim). Zkrátka shrnuto: v evoluci vidíme sličnost, tj. jakousi zacílenost, ale bez předem „daného“ či rozhodnutého „cíle“. Výsledkem může být, jak bohatost organismů dosvědčuje, až neuvěřitelná rozmanitost, ale ta právě potřebuje ty předlouhé věky stamilionů a miliard let.
(Písek, 130909-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Celá anglo-saská myšlenková tradice staví na předpokladu tzv. bezprostřední zkušenosti“ (immediate experience). Pod jejím vlivem však docházelo také k některým proměnám kontinentální tradice karteziánského racionalismu. Protože však slovo „zkušenost“ odkazovalo na prostředí příliš ,subjektivní‘, začalo se užívat slova „danost“ na místě oné „zkušenosti“. Nicméně koncept „bezprostřednosti“ zůstával zachován. První větší práce Bergsonova nese podtitul „Essai sur les données immédiates de la conscience“; a s „bezprostředností“ pracuje také Husserl, který chce vycházet s tzv. „přirozeného světa“ (Naturwelt, později Lebenswelt, Patočka překládá „světa našeho života“), který nám je údajně „bezprostředně dán“. Ve „skutečnosti“ nám nic bezprostředně „dáno“ není, tj. tak, že bychom na tom neměli vůbec žádný podíl. Takže všechno, co je nám nějak „dáno“, je už nutně zprostředkováno, a to nejen naší reaktibilitou (široce vzatou), ale především tím, jak „to“ ve svém vědomí resp. svým vědomím (ve svém myšlení resp. svým myšlením) dotváříme a vlastně vůbec spoluustavujeme. Ostatně: oč méně „bezprostřední“ je sama „věc“ (ukazující se skutečnost) než tzv. jev (fenomén)? Každá „pravá věc“ je „pravou událostí“, a ta se děje i ukazuje i bez nás, a to ve svých aktuálně přítomných podobách, tedy nikdy „celá“. Máme-li se k ní svým vědomím (a myšlením) vztáhnout jako k takové, tj. k ní „celé“, musíme ji mínit, myslit jako celou – a to možná jen tak že její „jev“ spoluustavíme, tedy že se jeho ustavení podílíme svými aktivitami. Věci se nám „dávají“ jen tak, že se prezentně ukazují; a my tyto jejich vždy aktuální „úkazy“ (ukázání se) můžeme – a vlastně musíme – nějak vědomím a myšlenkově zpracovat v to, čem,u pak říkám fenomén či jev.
(Písek, 130503-2.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Vezmeme-li vážně skutečnost, že vedle pouhých „hromad“ (agregátů) existují také v čase integrované události jako „celky“, musíme si klást otázku, jakým způsobem jsou k sobě vztaženy a spolu spjaty všechny „aktuální přítomnosti“, aby tak po celou dobu příslušného událostného dění vytvářely onen celek. A vedle toho tu je ovšem ještě další, základně důležitá otázka, jakým způsobem se vlastně celé událostné dění v každé chvíli (fázi) té či oné „právě aktuální přítomnosti“ k této aktuálnosti vztahuje, tj. jak je ta která aktuální přítomnost již minulá nebo ještě nenastavší „vtažena“ do onoho námi předpokládaného (a myšlenkově pokusně „míněného“) celku, či jak tedy je vždy znovu „při tom“, tedy přítomna či zpřítomněna, když právě jen jedna ze všech fází je v tu chvíli aktuálně přítomná. Když si tedy takto položíme otázku (či přesněji určitý spolu významově spjatý okruh otázek), znamená to, že také musíme náležitě odlišit „ontologický statut“ na jedné straně všech fází již proběhlých a minulých, tedy „bylost“ události, a na druhé straně oněch fází, k nimž ještě nedošlo, ale má nebo může teprve dojít, které teprve mají nastat (ale které eventuelně za určitých okolností nastat někdy nemusí a někdy dokonce nemohou, ačkoliv původně nastat „měly“), tedy její „budost“. A protože se vztah mezi bylostí a budostí události v každé aktuálně se uskutečňující fázi jejího dění proměňuje (a to nejenom tím, že právě se aktuálně uskutečňující fáze se jakoby přesouvá ze sféry bylosti do sféry budosti, přičemž aktuální přítomnost je výkonem tohoto přechodu), je třeba nejen znovu položit starou otázku, jak vlastně k tomuto „přechodu“ ve smyslu „vyjevování“ (či přesněji „ukazování“) dochází, ale především ji položit novým, perspektivnějším a co do dosahu či důsažnosti efektivnějším způsobem.
(Písek, 121022-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Křesťanství vtisklo celé evropské civilizaci původně staro-izraelskou životní orientaci do budoucnosti. Každý Evropan je tedy ve svém přístupu ke světu a ke skutečnostem zaměřen tváří (čelem) k budoucnosti. Ale moderní člověk tuto budoucnost vyprázdnil, udělal z ní vakuum. Budoucnost je (pro něho) přicházející prázdno, které máme zaplnit svými činy. Přesněji řečeno ovšem: tato budoucnost bude jednak plná reliktů minulosti resp. následků toho, co se v minulosti stalo, ale všechno nové, které se objeví, záleží na nás, na našich rozhodnutích, na naší vůli a na naší schopnosti tuto vůli důsledně prosazovat. Ty relikty minulosti je třeba brát na vědomí a počítat s nimi, ale jinak platí, že lidský subjekt (lidské subjekty) je jediným zdrojem všeho, co se nově objeví, ale nelze to odvodit z toho, co už bylo. A to, co z té minulosti přežívá či přetrvává, není vlastně opravdová budoucnost. Protože ta opravdová budoucnost záleží jen na nás, máme dojem, že sice přichází (to nemůžeme ovlivnit). ale přichází jako prázdná. My se do ní můžeme svými činy (a myšlenkami) jen zapisovat a nechávat tak po sobě další stopy či relikty. Jenže tohle všechno je předsudek a vlastně pověra: budoucnost, která přichází, ve skutečnosti není prázdná, ale to, co v ní a s ní přichází, je skutečností zvláštního druhu, je to skutečnost ne-předmětná, ale skutečná.
(Písek, 120802-2.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Dva extrémy „hustoty“ jsoucen (resp. jejich „bytí“) je třeba považovat za „ne-jsoucí“, tj. za nikde a nikdy „reálně“ (zpředmětněně) se nevyskytující, totiž na jedné straně v podobě dokonalé (naprosté, žádné prázdno nepřipouštějící) plnosti, a na druhé straně jako dokonalé (naprosté, nic „jsoucího“ nepřipouštějící) prázdno (vakuum). Jinak bychom mohli také říci, že stejně jako se „opravdu“ nevyskytuje žádné absolutní prázdno (nicota), nevyskytuje se ani absolutní (a homogenní) plnost. A protože nic nenasvědčuje tomu, že bychom mohli na nějaké rovině odkrýt nějakou naprosto pravidelnou „mřížku“, musíme z toho vyvodit, že uvnitř svět vcelku panuje rozmanitost. A právě tato rozmanitost nás vede jednak k předpokladu uskutečňované (realizované) individuace, jednak k předpokladu různorodých „mezí“, částečně průchodných a částečně neprůchodných, dovolujících tak jednak vydělenost jednotlivin od jiných jednotlivin, jednak aktivní navazování nových typů vztahů mezi jednotlivinami (a tedy jak hromady, které nikdy nejsou jen hromadami, tj. pouhými agregacemi, ani dokonalými (a dokončenými) celky (jimž nic nechybí ani nic nepřebývá). Odtud je také zřejmé, že někde „na počátku“ nemůžeme předpokládat ani jedinost, ani „vnitřní“ jednotu, ale jakousi zvláštní, nepředmětnou a asi omezenou (možná nevelkou) mnohost.
(Písek, 140104-2.)