LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Søren Kierkegaard (1843)

Etwas wunderbares ist mit widerfahren. Ich war entzückt in den siebenten Himmel. Allda saßen alle Götter in Versammlung. Aus sonderlicher Gnade ward mit die Gunst gewährt einen Wunsch zu tun. „Möchtes du“ sprach Merkur, „möchtest du Jugend haben, oder Schönheit, oder Macht, oder langes Leben, oder das schönste Mädchen, oder eine andre Herrlichkeit von den vielen, die wir in der Kramkiste haben, so wähle, jedoch nur ein Ding“. Ich war einen Augenblick lang verlegen, alsdann wandte ich mich an die Götter mit folgenden Worten: Hochverehrte Zeitgenossen, ich wähle ein Ding, daß ich alle Zeit das Lachen auf meiner Seite haben möge. Da war auch nicht ein Gott, der ein Wort erwiderte, hingegen gaben sie sich alle dem Lachen hin. Daraus schloß ich, daß meine Bitte erfüllt sei, und fand, die Götter vestünden es, sich mit Geschmack auszudrücken; denn es wäre doch wohl unangemessen gewesen, ernsthaft zu erwidern: es sei dir gewährt.
(7046, Entweder / Oder, übers. Em. Hirsch, Düsseldorf 1964, S. 45.)
Přihodilo se mi něco podivuhodného. Byl jsem vytržen až do sedmého nebe. A seděli tam shromážděni všichni bohové. Ze zvláštní milosti mi mělo být splněno jedno přání. „Chtěl bys“, řekl Merkur, „dostat mládí, nebo krásu, nebo moc, nebo dlouhověkost, nebo nejkrásnější dívku, anebo něco jiného nádherného z toho množství, co tu máme v truhle – tak si zvol, ale jenom jedinou věc.“ Chvíli jsem byl na rozpacích, ale pak jsem se na bohy obrátil s těmito slovy: Velevážení současníci, chtěl bych něco takového, abych po všechen čas měl smích na své straně. Žádný s bohů mi na to vůbec nic neřekl, ale naproti tomu se všichni dali do smíchu. Z toho jsem uzavřel, že má prosba byla vyplněna, a poznal jsem, že bohové věděli, jak se vyjádřit s vkusem; bylo by přece nepřiměřené, kdyby odpověděli: nechť se tak stane.
(překl. lvh)

Oscar Wilde ()

Actors are fortunate. They can choose whether they will appear in tragedy or in comedy, whether they will suffer or make merry, laugh or shed tears. But in real life it is different. Most men and women are forced to perform parts for which they have no qualifications. Our Guildensterns ülay Hamlet for us, and our Hamlets have to jest like Prince Hal. The world is a stage, but the play is badly cast.
(Lord Arthur Savile´s Crime, in: Complete Works of O.W., Collins, London/Glasgow 1985, p. 174 – <2>.)Oscar Wilde World

Ladislav Hejdánek (2006)

Whitehead užívá tohoto termínu, totiž „trivializace“, pro postižení jedné stránky celovesmírného „dění“, zatímco pro postižení té druhé stránky užívá termínu „svěžest“ (tak to přeložil František Marek-Müller). V tom smyslu pak „popisuje“ velmi široce (a abstraktně) vesmír (náš Vesmír) jednak jako „neustále tíhnoucí k novosti“, jednak jako řád „vyvíjející se k trivialitě“. To pak pro něho znamená, že tento (náš) Vesmír a jeho řád „upadá“ a „spěje k zániku“, ale že zároveň „klade základ pro nějaký nový typ“ řádu, a tím i pro nový vesmír. A aplikuje to pak i na „jakoukoliv konečnou realizaci“ čehokoli v rámci našeho Vesmíru (a zřejmě i v rámci každého možného jiného vesmíru). (Vše viz: Proces a realita, in: 5800, Matematika a dobro, str. 42-43.) Vedle toho ovšem mluví Whitehead také o „trvalosti“, zejména o „věčných objektech“, což nyní raději necháme stranou. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde jen o jinou formulaci toho, o čem se zejména po válce začalo mluvit jako o pozitivní a negativní entropii (entropii a negentropii). Ale to by nebylo dostatečné porozumění: vzrůst entropie (tj. ztráta resp. úpadek organizovanosti, uspořádanosti) nesmí být interpretován jako jeden stav, srovnávaný s jiným, předchozím stavem, nýbrž musí být chápán jako „proces“, jako určitý druh dění (a já dodávám: jako událostné dění v pozadí, v základech), které je možno charakterizovat jako nízkou úroveň a nízký tlak onoho „tíhnutí k novosti“. Sám tento výraz je dosti nevhodný, protože Nové, které by bylo výsledkem (následkem) nějakého tíhnutí, nějakého (vnitrosvětného) tlaku a tlačení, by nemohlo být vskutku „nové“. Původ „nového“ nemůže být hledán v ničem, co tu už bylo a je. „Trivializace“ jakéhokoli „řádu“ (tedy tzv. entropie jako pokles uspořádanosti čili řádu) není žádnou obecnou „zákonitostí“, ale je třeba ji chápat jako pokles či úpadek novotvoření, tudíž nejen jako snížení schopnosti se obnovovat, ale jako snížení frekvence a rozsahu „přicházení“ nového, tedy toho, co tu ještě nebylo. To, co tu ještě nikterak nebylo, nemůže být kauzálně vyvoláno či vytvářeno, produkováno ničím z toho, co tu už bylo. To, co tu už bylo a je, se může stát materiálem pro to, co tu může vzniknout jako zcela nové, neboť každé nové (krom primordiálních úrovní) používá starého (tj. toho. co tu už bylo a je) k uskutečňování, vykonávání, provádění sebe sama a své novosti. Ona Whiteheadem zmíněná „trivializace“ starého spočívá tedy především v tom, že toho starého není dostatečně a smysluplně využíváno k uskutečňování něčeho nového.
(Písek, 061013-1.)

Søren Kierkegaard (1844)

Wieweit kann die Wahrheit gelehrt werden? Mit dieser Frage wollen wir beginnen. Dies war eine sokratische Frage oder wurde es durch die sokratische Frage: Wieweit kann die Tugend gelehrt werden? Denn die Tugend wird ja wiederum als Einsicht bestimmt (vgl. Protagoras, Gorgias, Meno, Euthydem). Insofern die Wahrheit gelehrt werden soll, muß sie ja als nichtseiend vorausgesetzt werden, also indem sie gelehrt werden soll, wird sie gesucht. Hier begegnet nun die Schwierigkeit, auf die Sokrates im Meno (§ 80 Schluß) als auf einen „streitlustigen Satz“ aufmerksam macht, daß ein Mensch unmöglich suchen kann, was er weiß, und ebesno unmöglich suchen kann, was er nicht weiß; denn was er weiß, kann er nicht suchen, da er es weiß, und was er nicht weiß, kann er nicht suchen, denn er weiß ja nicht, was er suchen soll. Die Schwierigkeit löst Sokrates denkend dadurch, daß alles Lernen und suchen nur ein Erinnern ist, so daß der Unwissende bloß erinnert zu werden braucht, um sich von selbst darauf zu besinnen, was er weiß. Die Wahrheit wird also nicht in ihn hineingebracht, sondern war in ihm. Diesen Gedanken führt Sokrates weiter aus, und in ihm konzentriert sich eigentlich das griechische Pathos, da er ein Beweis für die Unsterblichkeit der Seele wird, wohlgemerkt retrograd, oder ein Beweis für die Präexistenz der Seele.
(6926, Philosophische Brocken, tr. L.Richter, Frankfurt a.M. 1984, S. 12.)

Søren Kierkegaard (1844)

Wir fangen an mit der sokratischen Schwierigkeit, wie man die Wahrheit suchen kann, da das ja ebenso unmöglich ist, wenn man sie hat, wie wenn man sie nicht hat. Das sokratische Denken hob eigentlich die Disjunktion [Haben oder Nichthaben] auf, da es sich erwies, daß im Grunde jeder Mensch die Wahrheit hat. Dies war seine Erklärung. Wir haben gesehen, was hieraus hinsichtlich das Augenblicks folgte. Soll dieser nun entscheidende Bedeutung erhalten, dann muß der Suchende genau bis zu diesem Augenblick die Wahrheit nicht gehabt haben, auch nicht in Form der Unwissenheit, denn dann wird der Augenblick nur ein solcher der Veranlassung. Ja, er darf nicht einmal der Suchende sein, denn auf diese Weise müssen wir die Schwierigkeit ausdrücken, wenn wir sie nicht sokratisch erklären wollen. Also muß er bestimmt sein als außerhalb der Wahrheit befindlich (nicht zu ihr kommend wie ein Proselyt, sondern von ihr weggehend) oder als die Unwahrheit. Er ist also die Unwahrheit. Aber auf welche Weise soll man ihn nun erinnern, oder was wird es ihm helfen, ihn daran zu erinnern, was er nicht gewußt hat, worauf er sich also auch nicht besinnen kann?
(6926, Philosophische Brocken, tr. L.Richter, Frankfurt a.M. 1984, S. 16.)