Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2000)

Druhé místo, které Dan nemohl najít, je z Pavlova druhého listu Korinťanům 5, 7. To je i zde dobré, když si to člověk musí znovu přečíst (s vědomím, že to bude zkoumat někdo druhý, který to sice asi už znal, ale jen letmo a aniž by v tom něco významnějšího hledal). Zvláštní je už ten divný Pavlův důraz na oblečení (který se najde i na řadě dalších míst). Z kontextu (především z verše 1) je zřejmé, že jde Pavlovi o oblečení do „příbytku“ (2), „stánku“ (doplnili ovšem Kraličtí, ale je to i ve v. 1), do „tohoto našeho zemského přebývání“ (1), přičemž vzdycháme po příbytku, „kterýž jest s nebe“, do kterého si žádáme „býti oblečeni“ (2), neboť jde o to, abychom (až zemřeme) nezůstali svlečeni, ale abychom byli „přiodíni“. V dosavadním (pozemském) příbytku (tj. v těle) jsme jen „pohostinu“ (6), takže „vzdáleni jsme ode Pána“ (6). „Doufanlivéť pak mysli jsme, a oblibujeme raději vyjíti z těla a přijíti ku Pánu.“ (8). To je zjevně Platón, i když „zlidovělý“ (Pavel o Platónovi asi nic nevěděl; rozhodně jej nikde nezmiňuje). A do tohoto kontextu je zasazena poznámka v závorkách: „Nebo skrze víru chodíme, a ne skrze vidění tváři Páně“ (7). Jak kontext, tak tato myšlenka samostatně svědčí o řeckém způsobu myšlení: vidění je víc než víra. Víra je cosi provizorního, docela stejně jako je provizorní náš příbytek v těle, ve stánku „našeho pozemského přebývání“. I když zůstává nevyjasněno, co je člověk, který byl (smrtí) vysvlečen ze svého pozemského těla a ještě nebyl oblečen do příbytku, „kterýž jest s nebe“, tedy čím nebo kým je onen „nahý“ (3) člověk, je zjevné, že tady se skrývá cosi jako cizí těleso, corpus alienum. A to, že se to tak vžilo a stalo takřka samozřejmostí, nemluví pro platnost takových představ, ale spíše pro poplatnost řeckému myšlení, která přetrvává až do dneška.
(Písek, 000306-3.)

Václav Boček (2000)

Vážení přátelé, chtěl bych se vyjádřit k článku Pokřtít, nebo nepokřtít v předposledním čísle Píseckých postřehů (číslo 14 z 5. dubna).
Autor článku patrně nevěděl, o čem píše: uvedení faráři odmítli pokřtít dítě právě proto, že je na čase skoncovat s „konzervativním lpěním na přetrvávajícím formalismu v církvi“.
Církev není folklorní spolek, a dokonce ani organizace pro „uspokojování potřeb věřících“. Křtít se necháváme proto, že se v nás probudil osobní vztah, či dokonce nadšení pro Krista, že k němu chceme patřit a jít s ním ve svém životě. Pro tuto samozřejmou podmínku osobního rozhodnutí křtila Církev původně pouze dospělé. Časem – z obav o osud nepokřtěných dětí – začala Církev křtít i děti, a to na víru jejich rodičů. Dle mého názoru je i toto na samém pokraji logicky možného, ale budiž. Nejsou-li však sami rodiče věřící, jaký by měl křest smysl?
Církevní obřady nejsou magie. Myslím, že nemá smysl křtít dítě proto, že se znám s panem biskupem a z podobných důvodů, které s podstatou této základní svátosti všech křesťanů nemají nic společného.
Domnívám se, že nejsou na místě jakékoli pocity nadřazenosti toho, kde je pokřtěný, nad tím, kdo pokřtěný není. Nepokřtěný může mít v očích Božích daleko větší hodnotu, žije-li podle svého svědomí, než věřící, který žije podle své vůle a nikoli podle vůle Boží.
Z těchto důvodů si myslím, že v článku kritizovaný postoj katolických farářů je správný, a pokud se nechtějí zpronevěřit svému poslání, jedině možný.
MUDr. Václav Boček, Písek
(Církevní obřady nejsou magie, in: Písecké postřehy č. 16 z 19.4.2000, str. .)

Pierre Teilhard de Chardin (1950)

I když ponecháme stranou všechny teologické úvahy a spokojíme se jen zběžným a přibližným pohledem, jeví se dnes křesťanství jako jeden z hlavních, a vlastně i jako poslední (vyloučíme-li islám, který je pouze archaizující odnoží židovství, a marxistický neohumanismus, který se brzy začne pokřesťanšťovat) z velkých náboženských proudů, jež se v průběhu dějin objevily v myslící vrstvě noosféry. Že se toto vizionářské hnutí víry, jež trvá už dva tisíce let, stalo kolébkou naší západní civilizace – což pravděpodobně znamená i veškeré lidské civilizace zítřka -, je všeobecně zřejmé. Kdo by například dokázal říci, kolik evangelijních prvků – nejen potenciálních, ale prostě zděděných – koluje i v tom nejstalinističtějším materialismu? Historický význam křesťanství každý rád ochotně připustí. Ale co říci o dnešku? A ještě spíš o zítřku? Neprojevuje snad křesťanské hnutí (tak jako mnohá jiná před ním) po oněch dvou tisících letech života určité známky opotřebování stářím? Stoupá křesťanská Bůh stále ještě vzhůru, anebo se spíš začíná ukládat na našem obzoru ke spánku?
Je to otázka hluboce tragická – a to pro každého, neboť ani netušíme, do jaké míry nás i uprostřed dvacátého století kristovské slunce stále ještě orientuje a zahřívá. Co by se v hloubi nás – co by se s námi stalo, kdyby zmizelo a nastala noc?
(Fenomén křesťanství, in: 5806, Jak věřím, Praha 1997, str. 117.) 00-11

Gabriel Marcel (1968)

Myslím, že tady by bylo třeba se vrátit velice daleko nazpět. Bylo by třeba se podívat, jak jsem ke křesťanství dospěl.
Vy víte,že jsem byl vychován bez jakéhokoli náboženství, a přesto od chvíle, kdy jsem sám začal filosoficky myslet, jsem byl jakoby neodolatelně přitahován, abych myslel ve prospěch křesťanství, tj. abych uznal, že v křesťanství musí být nesmírně hluboká skutečnost a že úkolem mne jakožto filosofa je zkoumat, jak je možné této skutečnosti porozumět. Přede mnou tehdy skutečně vyvstal problém pochopitelnosti.
Byla to doba, kdy jsem to, co jsem napsal, dával k posouzení Viktoru Delbosovi a u něho jsem pro tento průzkum cítil velkou sympatii, avšak po léta jsem se nacházel v nesmírně zvláštní situaci člověka, který hluboce věř ve víru druhých, který je naprosto přesvědčen, že tato víra není ilusorní, – aniž by si přiznal možnost nebo právo ji plně přijmout sám. Bylo to paradoxní, jak plně uznávám, a trvalo to dlouho. řekl bych, že jsem dlouho kráčel po napnutém laně a v jistém okamžiku bylo třeba vnějšího zásahu – byl to Mauriac – abych si tuto nenormální situaci uvědomil; ptal jsem se sám sebe a říkal jsem si: mám skutečně právo setrvávat déle na této cestě? Ne, cítím nutnost jasně vyjádřit, kde stojím.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 47.) 00-11

Gabriel Marcel (1968)

Odmítl jste označení „křesťanský existencialismus“; ale jestliže spojení mezí „věřím“ a „existuji“ je pro Vaši filosofii konstitutivní, jestliže v sobě skrývá princip veškerého odmítnutí beznaděje, nepotřebujete přijmout termín „křesťanská filosofie“?
V krajním případě … v krajním případě, snad bych řekl, že bych jej přijal do té míry, že mám námitky vůči stanovisku zaujímanému Bréhierem, když popřel – což se mi zdá naprosto nesmyslné – že by v životě nebo v křesťanské zkušenosti mohly být prvky schopné živit a především obohacovat filosofické myšlení. Takto jde ostatně – chcete-li – o jakousi negaci negace, což bych přijal, pokud se mluví o křesťanské filosofii. Ale abychom se vrátili k tomu, co jste říkal předtím a co je velice důležité: upřesním, že jsem se vždycky považoval za filosofa prahu, filosofa, který se drží – ostatně způsobem dosti nepohodlným – na půli cesty, mezi věřícími a nevěřícími, tak, abych se mohl svým způsobem opřít o věřící, opřít o křesťanské náboženství, o katolické náboženství, ale tak, abych se mohl obracet i k nevěřícím, abych jimi mohl být pochopen a snad abych jim mohl pomáhat. Myslím, že takovýto zájem, nikoliv apologetický – takové /50/ slovo by bylo zcela nemístné – ale že tato bratrská starost sehrála ve vývoji mého myšlení nesmírně důležitou roli; je tedy jisté, že otázky či námitky, které jste připomněl, mohou být vzneseny. Samozřejmě se jich nezříkám, ale jsem povinen upřesnit a takříkajíc lokalisovat, co pro mě bylo místem, jehož jsem se držel, jehož jsem se patrně nepřestal držet …
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 49-50.)