Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Søren Kierkegaard (1843)

…; das Vergangene ist abgeschlossen, das Gegenwärtige ist nicht, nur das Zukünftige ist, und dies ist nicht.
(7046, Entweder / Oder, übers. Em. Hirsch, Düsseldorf 1964, S. 34.)
…; minulé je uzavřeno, přítomné není, jen budoucí je [skutečné], a to [právě] není.
(LvH, Písek 30.9.02.)

Søren Kierkegaard (1813-55)

Beten ist nicht sich selbst reden hören, sondern verstummen, so lange verstummen und warten, bis der Betende Gott hört.
(Die Lilie auf dem Felde und der Vogel unter dem Himmel – IV, 423)
(3916, Religion der Tat [Auswahl], Kröner, Leipzig 1930, S. 97.)

Søren Kierkegaard (1844)

Wieweit kann die Wahrheit gelehrt Arden? Mit dieser Frage Allen wir beginnen. Dies war eine sokratische Frage oder wurde es durch die sokratische Frage: Wieweit kann die Tugend gelehrt Arden? Denn die Tugend Word ja wiederum als Einsicht bestimmt (vgl. Protagoras, Gorgias, Meno, Euthydem [Dialoge Platos]. Insofern die Wahrheit gelehrt Arden soll, muß sie ja als nichtseiend vorausgesetzt werden, also indem sie gelehrt werden soll, wird sie gesucht. Hier begegnet nun die Schwierigkeit, auf die Sokrates in Meno (§ 80 Schluß) als auf einen „streitlustigen Satz“ aufmerksam macht, daß ein Mensch unmöglich suchen kann, was er weiß, und ebenso unmöglich suchen kann, was er nicht weiß; denn was er weiß, kann er nicht suchen, da er es weiß, und was er nicht weiß, kann er nicht suchen, denn er weiß ja nicht, was er suchen soll. Die Schwierigkeit löst Sokrates denkend dadurch, daß alles Lernen und Suchen nur ein Erinnern ist, so daß der Unwissende bloß erinnert zu werden braucht, um sich von selbst zu besinnen, was er weiß. Die Wahrheit wird also nicht in ihn hineingebracht, sondern war in ihm. ...
(7476, Philosophische Brocken, übers. Liselotte Richter, Rowohlt 147, 1964, S. 12.)

Ladislav Hejdánek (2010)

V každém díle (ergon) je nutný nějaký začátek, ale také nějaký konec. Dílo bez začátku a bez konce není vlastně žádným dílem, ale je pouze aktivitou (produkující aktivitou), někdy jen reagováním (bez vlastního nového motivu). Začátek má svou důležitost, dost odlišnou od toho, jakou důležitost má ukončení, uzavření díla. Právě na lidském díle (ale nejenom na něm) je dobré odpozorovat, jak ani začátek, ani konec nejsou něčím pro dílo samé předem nějak dány, rozhodnuty, ale že jsou vlastně spíš něčím vedlejším, druhořadým, co se musí de facto teprve stát v průběhu díla, ale co si na druhé straně nemůže dílo samo ze sebe ani sebou samým (svým vykonáváním) udělat, vytvořit. Zdá se proto, že sama myšlenka „počátku“ (nebo „počátků“, tj. arché nebo archai) má v sobě nějakou chybu, kterou je zatížena vlastně ještě před oním pradávným (elejským) odchýlením filosofického myšlení na cestu „metafyziky“ (přesněji: na cestu zpředmětňující pojmovosti). Jestliže totiž nahlédneme, že v začátku ještě zdaleka není celé dílo „obsaženo“ (byť „in nuce“, případně v „rozvrhu“, v „ideji“ apod., jak už se to obvykle maskuje). tj. jestliže nahlédneme, že onen „myšlený“, „údajný“ počátek sám se po celou dobu „díla“ ještě dopracovává, musíme z toho uzavřít, že dílo (ergon) „začíná“ vlastně a ve skutečnosti po celou tu dobu, co je „činné“, tj. že např. „Začíná“ dokonce ještě ve svých posledních fázích.
(Písek, 100919-1.)