Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Søren Kierkegaard (1843)

…; das Vergangene ist abgeschlossen, das Gegenwärtige ist nicht, nur das Zukünftige ist, und dies ist nicht.
(7046, Entweder / Oder, übers. Em. Hirsch, Düsseldorf 1964, S. 34.)
…; minulé je uzavřeno, přítomné není, jen budoucí je [skutečné], a to [právě] není.
(LvH, Písek 30.9.02.)

Søren Kierkegaard (1813-55)

Beten ist nicht sich selbst reden hören, sondern verstummen, so lange verstummen und warten, bis der Betende Gott hört.
(Die Lilie auf dem Felde und der Vogel unter dem Himmel – IV, 423)
(3916, Religion der Tat [Auswahl], Kröner, Leipzig 1930, S. 97.)

José Ortega y Gasset (1949)

... Člověk potřebuje víru; a mít vlastní přesvědčení je pro něho stejně důležité jako země a pevná půda, na níž by ulehl a odpočíval. Nejde-li však o odpočinek, připomeňme si Goetha:
Die Deinen freilich können miissig ruhn, Doch wer mich folgt hat immer was zu tun. /23/
(Ti tvoji mohou odpočívat v zahálce, ale kdo mne následuje, vždy bude mít co dělat.)
Ovšem když nejde o odpočívání, ale naopak o bytí v největší intenzitě, a tudíž o tvořeni, člověk se vynořuje a pozvedá z jakoby tekutého, pulsujícího a propustného živlu, jímž je pochybnost. Pochybnost je tvořivým živlem a nejhlubinnější a nejpodstatnější vrstvou člověka, pro¬tože ten jakožto člověk přirozený, a ne nadpřirozený, jistěže nezačal tím, že měl víru. Dokonce křesťanství uznává, že člověk, přestal-li být člověk nadpřirozený a proměnil se v člověka historického, nejprve ztratil víru a octl se v moři pochybností. (Pouze ve španělštině je to dokonale řečeno modismem „upadnout do moře po¬chybností“. Ostatní jazyky říkají pouze „octnout se v moři pochybností“, a proto jsem použil tohoto výrazu.) Obdi¬vuhodný výraz, který znají všechny jazyky a v němž se uchovává živá nejstarší lidská zkušenost, ta nejpodstat¬nější: situace, v níž neexistuje zpevnělý svět víry a pře¬svědčení, který by člověka podpíral, vedl a usměrňoval, ale pouze tekutý živel, v němž se člověk cítí ztracený, padající – být na pochybách znamená padat -, v němž se cítí být ztroskotancem. Pocit ztroskotání je však vel¬kolepým podněcovatelem. Když člověk cítí, že se potápí, zareaguje jeho nejhlubší energie, jeho paže se začnou zmítat, aby se dostal na povrch. Ztroskotanec se mění v plavce. Záporná situace se mění v kladnou. Každá ci¬vilizace se zrodila nebo znovuzrodila jakožto plavecký pohyb sebezáchovy. Tento skrytý zápas každého člověka s niternými pochybami sváděný v odloučeném prostoru jeho duše vydává svůj precipitát, svou sloučeninu: je jí nová víra, že bude prožívat novou epochu.
(7052, Evropa a idea národa, Praha 1993, str. 22.)

Søren Kierkegaard (1844)

Wieweit kann die Wahrheit gelehrt Arden? Mit dieser Frage Allen wir beginnen. Dies war eine sokratische Frage oder wurde es durch die sokratische Frage: Wieweit kann die Tugend gelehrt Arden? Denn die Tugend Word ja wiederum als Einsicht bestimmt (vgl. Protagoras, Gorgias, Meno, Euthydem [Dialoge Platos]. Insofern die Wahrheit gelehrt Arden soll, muß sie ja als nichtseiend vorausgesetzt werden, also indem sie gelehrt werden soll, wird sie gesucht. Hier begegnet nun die Schwierigkeit, auf die Sokrates in Meno (§ 80 Schluß) als auf einen „streitlustigen Satz“ aufmerksam macht, daß ein Mensch unmöglich suchen kann, was er weiß, und ebenso unmöglich suchen kann, was er nicht weiß; denn was er weiß, kann er nicht suchen, da er es weiß, und was er nicht weiß, kann er nicht suchen, denn er weiß ja nicht, was er suchen soll. Die Schwierigkeit löst Sokrates denkend dadurch, daß alles Lernen und Suchen nur ein Erinnern ist, so daß der Unwissende bloß erinnert zu werden braucht, um sich von selbst zu besinnen, was er weiß. Die Wahrheit wird also nicht in ihn hineingebracht, sondern war in ihm. ...
(7476, Philosophische Brocken, übers. Liselotte Richter, Rowohlt 147, 1964, S. 12.)

Søren Kierkegaard (1813-55)

... „Stát se křesťanem“ je – bezprostředně (vzato) – čímsi zcela prostým; ale měřítkem pro pravdu a niternost reflexivního vyjádření ve vztahu k onomu „státi se křesťanem“ je právě, jak cenné je to, od čeho se přitom reflexe odvrací. Neboť křesťany se nestáváme skrze reflexi, nýbrž v reflexi znamená „státi se křesťanem“ to, že tu je něco jiného, od čeho se odvracíme; nemůžeme se proreflektovat do toho, abychom se stali křesťany, nýbrž musíme se vyreflektovat z čehosi jiného, abychom se jimi stali – a tu je cosi zvláštního v tom, že stav křesťanství je už takový, že je třeba se (nejprve) vyreflektovat ze zdání, že křesťany (už) jsme. Povaha tohoto „jiného“ určuje, jak hluboký, jak smysluplný je pohyb reflexe. Určením reflexe je právě: že k tomu, abychom se stali křesťany, přicházíme z dálky a z jak velké dálky. Určení reflexe záleží na obtížnosti, která je tím větší, čím větší je odpovídající hodnota toho, co necháváme za sebou.
Takovouto měrou jsem, jak se domnívám, posloužil věci křesťanství, zatímco jsem byl sám uprostřed něho vychováván.
(5911, Samlede Varker, Bind 18, Gyldental 1964, S. 140.)