Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Søren Kierkegaard (1843)

…; das Vergangene ist abgeschlossen, das Gegenwärtige ist nicht, nur das Zukünftige ist, und dies ist nicht.
(7046, Entweder / Oder, übers. Em. Hirsch, Düsseldorf 1964, S. 34.)
…; minulé je uzavřeno, přítomné není, jen budoucí je [skutečné], a to [právě] není.
(LvH, Písek 30.9.02.)

Søren Kierkegaard (1813-55)

Beten ist nicht sich selbst reden hören, sondern verstummen, so lange verstummen und warten, bis der Betende Gott hört.
(Die Lilie auf dem Felde und der Vogel unter dem Himmel – IV, 423)
(3916, Religion der Tat [Auswahl], Kröner, Leipzig 1930, S. 97.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Whitehead jednou prohlásil, že „Aristotelés má velmi důležité a podnětné myšlenky o analýze vznikání a dění“, ale „že v jeho myšlení je mezera, že stejně jako vznikání vyžaduje analýzu také zanikání“ (3581, str. 40). A pak uzavírá: „Filosofové brali pojem zanikání příliš na lehkou váhu.“ (dtto) V čem můžeme vidět důležitost analýzy procesu zanikání (nebudu mluvit o analýze „pojmu“ zanikání, protože ten nás vede k zanikání samému, a to nejprve k myšlenkovému modelu zanikání, a pak k interpretaci skutečného procesu zanikání něčeho skutečného a určitého)? Whitehead mluví takřka jedním dechem o tom, že „vesmír spěje k zániku“, ale zároveň i o „vesmíru, jenž neustále tíhne k novosti“ (dtto, str. 42 a 43). Po mém soudu je poněkud předčasné a také zavádějící mluvit o „vesmíru“ (nebo také o „přírodě“, o „světě“ apod.). Důležité je naopak soustředit se právě na konkrétní skutečnosti, především pak na „pravé události“, a pak přesně rozlišit, co vlastně zaniklo a co naopak ten zánik přežilo. Ono „concretum“, tj. ona „srostlice“, která zaniká a končí jako taková, po sobě nejčastěji (právě v případě srostlic, o kterých máme vlastní zkušenost, kde tedy nemusí zasahovat nějaké konstruované modely a kvantifikující práce se statistickými hodnotami) zanechává nějaké relikty (Whitehead mluví o minulosti, která „zaniká, přičemž zůstává nějaký prvek v následném stavu a je takto objektivován“ – dtto, str. 41). Zjednodušeně řečeno: to, co zůstává po zániku, tj. smrti nějakého organismu, není už onen organismus, ale je to mrtvé tělo, tedy tělo, které už nefunguje jako živé, ale nějaký čas ještě podržuje podobu onoho organismu, který byl živý a jako živý vznikl, vyrůstal a postupně stárnul a upadal, až zahynul. V jeho živé těle panoval jistý řád, který nyní už přestal (přestává) platit. To, co se stalo minulostí, tu už opravu „není“, přestalo to být skutečné. A to, co zůstává jako zbytek po zániku kdysi živého organismu, není minulost, ale je to nadále skutečné, protože přítomné a ještě dále se dějící, odehrávající (třeba jako forma rozkladu). Živé tělo nezaniklo tak, že by náhle zmizelo, a my se mylně domníváme, že to, co i po jeho smrti vidíme před sebou, je ještě to tělo, ale už bez života. Ale to je jen mylný způsob, jak se na to díváme a jak o tom uvažujeme. Mrtvé tělo není pouze jiná forma toho těla, které dosud žilo, ale to jen zbývající materiál, kterého si kdysi živé tělo použilo ke své tělesné výstavbě, k růstu a k živému fungování organismu jako celku. Právě ten celek přestal existovat, ten zanikl – to, co zbylo, už není celkem. Zánik je tedy zánikem celku, nikoli nutně zánikem jednotlivých „částí“, ve skutečnosti jen pouhého materiálu. Pokoušet se poukazovat na ten materiál s tím, že se vlastně nic nestalo, že se nic neztratilo, že je všechno tady, je dost nesmyslným pokusem připisovat tomu materiálu větší důležitost než tomu, čemu posloužilo právě jen jako materiál.
(Písek, 080513-2.)

Søren Kierkegaard (1844)

Wieweit kann die Wahrheit gelehrt Arden? Mit dieser Frage Allen wir beginnen. Dies war eine sokratische Frage oder wurde es durch die sokratische Frage: Wieweit kann die Tugend gelehrt Arden? Denn die Tugend Word ja wiederum als Einsicht bestimmt (vgl. Protagoras, Gorgias, Meno, Euthydem [Dialoge Platos]. Insofern die Wahrheit gelehrt Arden soll, muß sie ja als nichtseiend vorausgesetzt werden, also indem sie gelehrt werden soll, wird sie gesucht. Hier begegnet nun die Schwierigkeit, auf die Sokrates in Meno (§ 80 Schluß) als auf einen „streitlustigen Satz“ aufmerksam macht, daß ein Mensch unmöglich suchen kann, was er weiß, und ebenso unmöglich suchen kann, was er nicht weiß; denn was er weiß, kann er nicht suchen, da er es weiß, und was er nicht weiß, kann er nicht suchen, denn er weiß ja nicht, was er suchen soll. Die Schwierigkeit löst Sokrates denkend dadurch, daß alles Lernen und Suchen nur ein Erinnern ist, so daß der Unwissende bloß erinnert zu werden braucht, um sich von selbst zu besinnen, was er weiß. Die Wahrheit wird also nicht in ihn hineingebracht, sondern war in ihm. ...
(7476, Philosophische Brocken, übers. Liselotte Richter, Rowohlt 147, 1964, S. 12.)

Søren Kierkegaard (1813-55)

... „Stát se křesťanem“ je – bezprostředně (vzato) – čímsi zcela prostým; ale měřítkem pro pravdu a niternost reflexivního vyjádření ve vztahu k onomu „státi se křesťanem“ je právě, jak cenné je to, od čeho se přitom reflexe odvrací. Neboť křesťany se nestáváme skrze reflexi, nýbrž v reflexi znamená „státi se křesťanem“ to, že tu je něco jiného, od čeho se odvracíme; nemůžeme se proreflektovat do toho, abychom se stali křesťany, nýbrž musíme se vyreflektovat z čehosi jiného, abychom se jimi stali – a tu je cosi zvláštního v tom, že stav křesťanství je už takový, že je třeba se (nejprve) vyreflektovat ze zdání, že křesťany (už) jsme. Povaha tohoto „jiného“ určuje, jak hluboký, jak smysluplný je pohyb reflexe. Určením reflexe je právě: že k tomu, abychom se stali křesťany, přicházíme z dálky a z jak velké dálky. Určení reflexe záleží na obtížnosti, která je tím větší, čím větší je odpovídající hodnota toho, co necháváme za sebou.
Takovouto měrou jsem, jak se domnívám, posloužil věci křesťanství, zatímco jsem byl sám uprostřed něho vychováván.
(5911, Samlede Varker, Bind 18, Gyldental 1964, S. 140.)