Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Simone Weil (1909-1943)

Metoda zkoumání: jakmile si něco pomyslíme, hledat, v jakém smyslu je opak pravdou.
(Tíže a milost, přel. Alan Beguivin, Kalich, Praha 2009, str. 109.)

Simone Weil (1909-1943)

Všechny problémy se vztahují k času.
(Tíže a milost, přel. Alan Beguivin, Kalich, Praha 2009, str. 89.)

Simone Weil (1909-43)

Vždy považovat lidi u moci za nebezpečné věci. Vyhýbat se jim v maximální míře, v jaké je to možné, aniž bychom sami sebou pohrdali. A kdybychom jednoho dne byli pod hrozbou zbabělosti nuceni roztříštit se o jejich moc, považovat se za poražené řádem věcí, a nikoli lidmi. Můžeme být svázaní v kobce, ale také oslepnout nebo ochrnout. Žádný rozdíl.
Jediný způsob, jak si uchovat důstojnost v nucené podřízenosti: považovat nadřízeného za věc. Každý člověk je otrokem nutnosti, ovšem otrok, který si je vědom svého otroctví, je daleko výš.
(Tíže a milost, př. Alan Beguivin, Praha 2009, str. 163.)

Simone Weil (1909-43)

Od určitého stupně útlaku mocní nevyhnutelně dosahují toho, že je jejich otroci zbožňují. Neboť myšlenka, že jsme naprosto omezení, že jsme hračkou jiné bytosti, je pro člověka nesnesitelná. Jsou-li mu v takové situaci odebrány všechny možnosti, jak omezení uniknout, nezbývá mu nic jiného, než se přesvědčit o tom, že právě to, k čemu ho nutí, vykonává dobrovolně, jinými slovy nahradit poslušnost oddaností. A dokonce se občas snaží dělat víc, než k čemu ho nutí, a trpí přitom méně, na základě stejného jevu, jenž způsobuje, že při hře děti se smíchem snášejí fyzické bolesti, které by je zdrtily, kdyby je musely podstoupit za trest. Touto oklikou otroctví kazí duši: tato oddanost totiž spočívá na lži, neboť její důvody/163/ nesnesou zkoumání. ...
(Tíže a milost, př. Alan Beguivin, Praha 2009, str. 162-63.)

Ladislav Hejdánek (2009)

V nové době to byl především Bacon, kdo přišel s myšlenkou, že „vědění je moc“ („knowledge is power“, ), a po něm to v jistém smyslu ještě výrazněji opakoval také Hobbes (Lewiathan ). Pro Hobbese cílem všeho vědění (i přemýšlení, sám říká „cílem vší spekulace“) je „provedení nějakého činu nebo plánu“. Psychologicky je to pochopitelné, protože tyto myšlenky byly vysloveny v době ohromujících pokroků („advancement“) věd, zejména přírodních. Ale filosoficky je v tom hrubá chyba, dokonce hned další dvě chyby, ale právě ta jedna je skutečně „hrubá“: a) především už od nejstarších dob bylo vědění chápáno jako cosi samo v sobě hodnotného, tj. že lidé chtějí vědět pro to vědění samo; b) a pak tu přece je vždycky také vědění o věcech, které nemůžeme změnit ani ovlivnit, které musíme prostě vzít na vědomí, i když nám to nevyhovuje a i když s tím nemůžeme nic podnikat. Ovšem nejdůležitější je ta největší chyba: c) může tu jít – a má tu jít – také o vědění toho, co máme a musíme nebo nemáme a nesmíme dělat. Vědění, chápané jen v té redukované podobě jako prostředek, užitečný nástroj, mocná pomůcka apod. jako by z cela zapomínalo na to, k jakým cílům může být a bývá takového vědění, takových znalostí použito a využito. Smíme skutečně „dělat“ všechno, co si zamaneme, čeho se nám zachce, co si usmyslíme a čeho jsme – právě díky vědění a vědomostem – opravdu schopni?
(Písek, 090117-3.)