LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2014)

„Hromada“ je – jak samo slovo ukazuje – chápána jako pouhé nahromadění něčeho, co k sobě jinak nechová žádné vztahy: jde-li např. o hromadu cihel nebo kamení, pak se předpokládá, že mezi jednotlivými cihlami nebo kameny není žádná souvislost, která by mohla zakládat onu „hromadu“ jako nějaké skutečné, samostatné jsoucno: jednotlivé cihly nebo kameny prostě nahodile a mrtvě leží vedle sebe a vůbec na sebe nijak nereagují. A tak se sám pojem (samo pochopení) „hromady“ stává čímsi vysoce problematickým, neboť v tomto světě lze vždycky najít nějaké souvislosti, které i z „hromady“ dělají něco víc než „pouhou hromadu“: všechna skutečná (pravá) jsoucna na sebe nějak reagují; jsoucno zbavené reaktibility je jsoucnem jen virtuálním. To znamená, že třeba cihly nebo kameny nějak na sebe nahromaděné nejsou jen nahodile vedle sebe, ale „působí“ na sebe i na okolí třeba gravitačně (přesněji: svým nahromaděním deformují resp. zakřivují prostor ve své blízkosti). To má velký význam třeba i v kosmologii a kosmogenezi. Ve Vesmíru se vlastně setkáváme pouze s „hromadami“ – s mraky plynu a prachu, jež drží pohromadě gravitace, s hvězdnými a planetárními soustavami, s hvězdokupami, s galaxiemi a skupinami či kupami galaxií, atd. A protože je zřejmé, jakým pravidelnostem („zákonitostem“) ve svém chování jakoby podléhají, jak vznikají, vyvíjejí se a eventuálně končí či zanikají, mluvíme a počítáme s jejich „evolucí“, která přece jen něčím připomíná jakousi životu podobnou organizovanost. (A zároveň podobně platí také jakási individuální odlišnost a samobytnost každé z podobných „hromad“, která rovněž připomíná situaci ve světě pozemských živých bytostí, které také řadíme do různých skupin, druhů a rodů apod.) Jak se zdá, žádné naprosto na ničem dalším nezávislé „entity“ se v našem světě nevyskytují; pojetí „nezávislé existence“ je zřejmě něčím jen předsudečným a fiktivním, jak ostatně už kdysi řekl a napsal Whitehead.
(Písek, 141224-3.)

Stephen W. Hawking (1988)

Inflační modely by také mohly vysvětlit, proč je ve vesmíru tak mnoho hmoty. V pozorovatelné části vesmíru se nachází přinejmenším 1080 částic. Odkud se vzaly? Na to kvantová mechanika odpovídá, že částice vznikly z energie v podobě dvojic částice-antičástice. A z čeho vznikla energie? Hmota vesmíru má kladnou energii. Působí ovšem sama na sebe gravitační přitažlivostí. Dva kusy hmoty, které jsou blízko sebe, obsahují méně energie než stejné dva kusy hmoty ve větší vzájemné vzdálenosti, poněvadž na jejich oddálení proti síle gravitace musíme určitou energii vynaložit. V tomto smyslu má gravitační pole zápornou energii. V případě prostorově stejnorodého vesmíru lze dokázat, že záporná energie gravitačního pole přesně ruší kladnou energii ostatní hmoty, takže celkový energetický obsah je nulový.
Dvakrát nic je zase nic. Vesmír může zdvojnásobit kladnou energii hmoty a zároveň zdvojnásobit zápornou gravitační energii, aniž se celková energie jakkoli změní. V průběhu normálního rozpínání k tomu nedochází a hustota energie s narůstajícím objemem vesmíru klesá. Celková energie hmoty se však znásobuje během inflační expanze. Z Guthova modelu vyplynulo, že v inflačním období se hustota energie podchlazeného vesmíru nemění; když vesmír zdvojnásobí svůj rozměr, zdvojnásobí se zároveň kladná energie hmoty i záporná gravitační energie, takže celkový obsah energie zůstane na nule. Během inflační fáze rozměr vesmíru mnohokrát vzroste, takže i energie využitelná k tvorbě částic je nesmírně veliká. Guth jedenkrát poznamenal: „Říká se, že z ničeho jen nic pochází. Přesto je vesmír ztělesněním právě opačného principu v nejvyšší dokonalosti.“
(6806, Stručná historie času, Praha 1991, s. 128.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Každodenní zkušenost nám napovídá, že ve světě kolem sebe můžeme rozpoznávat jednotlivé předměty, ale zároveň i to, že na vnímání a pochopení těchto jednotlivostí se velmi silně a aktivně podílíme také my sami, totiž že ty jednotlivosti jakoby vybíráme nebo ještě spíš vykrajujeme z toho, co se nám otvírá tak trochu jako chaos nebo přinejmenším jako komplikovaná směsice něčeho, co většinou můžeme nadále rozpoznávat jako jednotliviny (a to bez záruky, že to opravdu, tj. ve skutečnosti, jednotliviny jsou). Tak např. na stromě můžeme rozpoznávat jednotlivé větve, lístky nebo květy, ale je na nás, abychom je správně chápali jako součást onoho stromu. Na druhé straně také onen strom vnímáme jako spjatý s půdou, z níž roste, ale i s okolním prostředím, a přece jej správně rozpoznáváme jako jednotlivost, i když od prostředí oddělitelnou často pouze za cenu jejího poškození, tj. narušení její „vnitřní jednoty“, její „integrity“. Z toho se ukazuje, že to, co rozpoznáváme svými smysly jako „skutečné“, můžeme za „skutečnost“ považovat v některých případech jen s velkou obezřetností. Někdy ono považování za skutečnost může mít oporu v tom, že tak činí i jiní lidé, tj. v konvenci, ale kritický pohled nebo bližší zkoumání ukáže, že jde o něco velmi problematického. Tradiční chápání jednotlivosti jako něčeho nedělitelného (viz „individuum“) naprosto neobstojí. Vše komplexnější než „primordiální“ lze „dělit“ – záleží jen na tom, zda to dělení naruší integritu takto děleného, nebo zda taková integrita prostě chybí (takže jde o pouhou hromadu). Pouhá hromada je skutečná, ale není „jsoucí“, protože to není „pravé jsoucno“ (každé „pravé jsoucno“ je totiž „jedno“, je jednotou, integritou, která může být „dělením“ narušeno nebo zlikvidována). Hromada se může jevit jako jednotlivost (resp. může být považována za jednotlivost), ale nemůže a nesmí být považována za „pravé jsoucno“.
(Písek, 141224-1.)