Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2003)

Mělo by tomu být tak, že každý je svým vlastním nejostřejším kritikem; ve skutečnosti jsou lidé bohužel většinou svými vlastními největšími nepřáteli (aniž to vědí), protože si příliš fandí. (Praha, 030210-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Lidská situace se nepochybně vyznačuje obojím: naprostá většina lidí vždycky věděla, co to je „doma“ a co je pro každého z nich „jeho domov“. Být někde „doma“ je hlubokou lidskou potřebou, jejíž kořeny jdou mnohem hlouběji než k pouhé jeho „společenskosti“. Zároveň však si je každý trochu uvažující člověk dříve nebo později více nebo méně vědom toho, že ono „doma“ je čímsi žádoucím, ale nikoli původně daným, tj. že se každý člověk musí „domácím“ teprve stát, že jím není „původně“, od počátku, případně „od přírody. Pro člověka (každého člověka) jako bytost, obdařenou vědomím a schopností si diferencovaně uvědomovat, se již v dětství vyjasňuje, že se narodil, tj. že „tu“ (tj. „doma“) původně nebyl, že „přišel“, že tedy byl a je „příchozím“ do tohoto domova, do rodiny, do města, země atd., vůbec že „přišel na svět“ (a tedy musel být „domácími“ také přijat, akceptován jako „také domácí“). Toto vědomí se za určitých okolností (ať už vnější nebo vnitřní povahy) může zesílit až v jakýsi deviovaný pocit nepřekonaného a snad nepřekonatelného „cizinectví“ (jak to popsal např. Camus). Ale deviovanost můžeme připsat jen takovým extrémním formám; samo jádro pocitu „cizinectví“ resp. jakési „nezařazenosti“ je vlastní každému člověku (a můžeme je pozorovat dokonce na domácích zvířatech; ostatně etologové nás informují o tom, jaký hierarchický řád panuje i v tlupách a smečkách divokých zvířat). A otázka, zda to třeba nemáme chápat (a interpretovat) jako cosi „přirozeného“ (v tom smyslu, že to je „mimo dobro a zlo“, tj. mimo rámec hodnocení a věcí pouhého konstatování), nýbrž něco, nač je třeba a snad i nutno „navazovat“, co je třeba pěstovat a kultivovat a dávat tomu to, „což jeho jest“, totiž jakousi závaznost: ty, člověče, se nikdy nezabydluj s nějakou definitivností, ale buď kdykoli připraven opět vyrazit do neznáma, a až se někam v tom „neznámu“ možná nakonec dostaneš, opět se tam nezabydluj, ale stále se považuj za „příchozího“, který se jednou opět vydá dál.
(Písek, 070511-1.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Už personalismus svým důrazem na člověka jako osobu (persona, personne, person, Person) počítá – ne sice vždy výslovně, ale fakticky – s životem této „osoby“ jakožto životním děním. Proto nový důraz na člověka jako subjekt může vyvolat dojem, jako by šlo spíše o ústup nebo redukci, neboť lidé si většinou budou klást otázku po subjektu tohoto životního dění, tj. jako po něčem, co se toho dění nějak účastní (participuje na něm), ale není jeho součástí. To sice není z cela mylné (protože subjekt opravdu není jen součástí svého života, svých životních osudů), zůstaneme-li jen u uvedených formulací, ale je to mylné v tom, jak to je běžně chápáno. Subjekt totiž je událost, jeho život je událostné dění, a to právě znamená, že nemůže být redukován na žádnou ze svých aktuálních jsoucností, ale že k němu vždycky náleží také to, čím už není, jakož i to, čím ještě není a co ještě čeká na jeho aktivitu, na jeho „výkony“ (které mají vliv na to, čím resp. kým ještě bude). Chyba většiny personalistů spočívá v tom, že svůj zájem soustřeďují výhradně (nebo aspoň daleko převážně) na člověka; tím se dostávají nejen fakticky, ale dokonce záměrně do distance vůči přírodním vědám. Stejným neduhem trpí také filosofové existence existencialisté. To je třeba překonat pojetím subjektu jako univerzální událostné struktury, bez níž by svět nemohl být a také nebyl skutečným světem. A toto pojetí je pak možno náležitě aplikovat na člověka jako na subjekt zvláštního typu, a pokud je nám zatím známo, subjekt nejvyšší úrovně. K bytostné povaze subjektu náleží, že je děním dvojí povahy, totiž děním niterný (nebo nepředmětným) a děním zvnějšněným (zpředmětněným, předmětným), a přitom obojí toto dění je sjednoceno (integrováno) v jediný subjekt, v jedinou událost (event. v případě člověka v jedinou pravou superudálost nejvyššího typu, neboť všechny rozsáhlejší superudálostí mají pouze nepravý událostný charakter, tj. mají centrum či garante své integrace mimo sebe, nikoli v sobě, uvnitř sebe). Pokud bychom se tedy měli co nejpřesn ěji vyjádřit, pak subjektem celého lidského života je událost zvnějšňování jeho niternosti, tj. uskutečňování toho, co ještě nenastalo (ale mělo a má nastat). K tomu zajisté náleží také leccos specifického, co nastat mohlo, ale nenastalo – ať už nastat mělo či naopak nemělo; subjekt rekonstituuje sám sebe každým svým činem, a také každým vědomým rozhodnutím určitého činu (určité reakce) se vzdát. (Písek, 050804-4.)

Ladislav Hejdánek (1967)

Není pochyby o tom, že pokusy směřující k tomuto cíli budou muset vyrazit po rozmanitých cestách, z nichž některé se časem ukáží jako schůdnější, jiné jako méně schůdné, v některých bude možno pokračovat dlouho, jiné bude naopak zapotřebí opustit. Předem nelze poznat a zvolit jedinou správnou cestu, neboť tato správnost není pře-dem dána, ale postupně se teprve na cestě otvírá a formuje, strukturuje. To ovšem neplatí jen na úrovni myšlenkového, filosofického úsilí, ale obecně pro každé lidské směřování. Směr lidské progresivity, směr postupu lidstva není založen a dán nějak zvenčí a tedy nezávisle na detailech konkrétního praktického rozvrhování a provádění, ale otvírá se nebo zase uzavírá každým činem, každým aktem člověka a společnosti. To ovšem znamená, že otázka je svou podstatou zakotvena hlouběji než v pouhých nedostatcích lidského vědomí, o nichž člověk ví a které reflektuje. Otázka je výrazem aktuální existence člověka, je součástí lidské existence. Člověk není ani individuálně, ani dějinně dán v hotové, uzavřené podobě, ale žije v ustavičném vykračování, přesahování toho, čeho dosáhl, jak a v čem se realizoval. Člověku je všechno již dosažené jenom podmínkou a předpokladem, jenom výchozím bodem (vždy znovu výchozím) a snad také materiálem a nástrojem, prostředkem k novým realizacím. Lidský život spočívá právě v tomto přesahování, ne v setrvávání; člověk žije tam, kde se chápe nové situace, ne tam, kde je v držení dosaženého. Lidskost je v otevřenosti, ‚v ustavičném otvírání vůči novému, nikoli ve shromažďování a uchovávání. Otázka pak je jedním ze způsobů, jímž se člověk otvírá tomu, co není, co ještě není. …
(Člověk a otázka, in: (sborník) Podoby, Čs. spisovatel, Praha 1967, str. 130.)