Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Articulus quartus
Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
3 Praeterea, Anselmus in libro De veritate sic argumentatur: si plurium verorum sunt plures veritates, oportet veritates variari secundum varietates verorum; sed veritates non variantur per variationem rerum verarum, quia, destructis rebus veris vel rectis, adhuc remanet veritas et rectitudo secundum quam sunt vera vel recta; ergo est una tantum veritas. Minorem probat ex hoc quia destructo signo adhuc remanet rectitudo significationis, quia rectum est ut significetur hoc quod illud signum significabat; et eadem ratione, destructo quolibet vero vel recto, eius rectitudo vel veritas remanet.
SED CONTRA, Augustinus in libro De vera religione33, „Sicut similitudo est forma similium, ita veritas est forma verorum«; sed plurium similium plures similitudines; ergo plurium verorum plures veritates.
RESPONSIO. Dicendum quod, sicut ex praedictis patet, veritas proprie invenitur in inlellectu humano vel divino, sicut sanitas in animali; in rebus autem aliis invenitur veritas per relationem ad intellectum, sicut et sanitas dicitur de quibusdam aliis in quantum sunt effectiva vel conservativa sanitatis animalis. Est ergo veritas in intellectu divino quidem primo et proprie, in mtellectu vero humano proprie quidem sed secundario, in rebus autem improprie et secundario, quia nonnisi per respectum ad alteram duarum veritatum. Veritas ergo intellectus divini est una tantum, a qua in intellectu humano derivantur plures veritates, „sicut ab una facie hominis resultant plures similitudines in speculo“, sicut dicit glosa34 super illud „Diminutae sunt veritates a filiis hominum“; veritates autem quae sunt in rebus sunt plures sicut et rerum entitates.
Veritas autem quae dicitur de rebus in comparatione ad intellectum humanum, est rebus quodam modo accidentalis, quia, posito quod intellectus humanus non esset nec esse posset, adhuc res in sua essentia permaneret; sed veritas quae de eis dicitur in comparatione ad intellectum divinum, eis inseparabiliter concomitatur, cum nec subsistere possint nisi per intellectum divinum eas in esse producentem. Per prius etiam inest rei veritas in comparatione ad intellectum divinum quam humanum, cum ad intellectum divinum comparetur sicut ad causam, ad humanum autem quodam modo sicut ad effectum in quantum intellectus scientiam a rebus accipit: …
3“ Glossa Petri Lombardi super Psal. XI (PL 191, p. 155 A).
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Když myslitel čte text jiného filosofa vskutku filosoficky, nemůže a dokonce nesmí zůstávat ani jen u toho čteného textu, ani jen u toho, co tím textem jeho autor řekl, ba ani jen u toho, co jím chtěl vyjádřit, nýbrž je třeba to všechno se vší opatrností a pečlivostí brát sice na vědomí, ale vposledu to musí překročit, musí jít nějak dál. Filosofický text určitého autora totiž není cílem filosofova čtení, ale filosof jej musí číst tak, aby v něm rozpoznal jakési směr udávající ukazatele, tj. poukazy k tomu, čím byl ve svém myšlení veden a snad dokonce přitahován jeho autor. A řekl bych to ještě zostřeněji: ve výsledku se nakonec může ukázat, že se čtoucí a chápající filosof nechá oslovit třeba i tím, co autor textu sám přehlédl, čeho si moc nevšímal, u čeho zejména ani později nezůstával, nýbrž co osloví až čtoucího, a to bez toho, že by se dále sledovaná nit hledajícího přemýšlení a uvažování mohla (či musela) odvolávat na samého autora textu. V krajním případě se totiž může stát, že nás v textu druhého myslitele osloví něco, co čtenému autorovi třeba vůbec na mysl nepřišlo a co sám formuloval, aniž si to plně uvědomoval. A to vše je dokladem toho, že ve filosofii daleko mocněji než v jiných disciplínách má svou nezastupitelnou úlohu i to, co dosud nikdo nemyslel, ba ani netušil, ale co nám při čtení (a studiu, neboť bez našeho úsilí k tomu nemůže dojít) zasvítí odkudsi z toho, co dosud nikdy myšleno ani vyřčeno nebylo. (A nejčastěji si toho ovšem ani my nejsme docela přesně vědomi, takže vlastně nikdy nejde o to, zda jsme byli osloveni jako první právě my a jen my, ale může se docela dobře stát, že podobně mohli být a byli osloveni i mnozí další, a třeba při čtení docela odlišných textů.)
(Písek, 130508-3.)