Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Tímto positivistickým historismem mnozí moderní lidé ztrácejí schopnost určitě se rozhodovat. … Kdo vidí pravdu jen ve vývoji historickém, může si ovšem takto den ze dne stavět mínění vedle mínění a nemusí ho to zarážet.
(Otázka sociální I, Praha 1946, str. 182.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

To není jen v parlamentě, nýbrž více méně všichni se podřizujeme většině: většina to řekla. Co je minorita, co je individuum? Je třeba vytknout pravidla, podle kterých se pravda určuje. Pravda není závislá na majoritě, je výsledkem práce individuální; proto pořád se určují práva, tj. pravda minority, proto dnešní problém pro parlament je: učinit takový řád volební, který by zaručoval mínění celku. …
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 61.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1931)

...Takovými velkými hesly se mohou lidé opíjet, ale nemohou se jimi naučit pracovat. Osvobodili jsme se od despotických pánů; teď ještě se musíme osvobodit od velkých a despotických slov... Pravda, lidé se drží slov nejen v politice, nýbrž ve všech oborech, v náboženství, vědě, filosofii. Proto jsem vždy kladl důraz na věci, na pozorování a poznání faktů; ale dobře pozorovat a poznávat – k tomu je třeba lásky.
(Karel Čapek: Hovory s Tomáš Garrigue Masarykem, Praha 1990, str. 115.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Je třeba rigorózně odmítnout intuitivní představu (či myšlenku), že čas má jakousi primární samostatnost, zatímco dění je umožněno jen tam, kde mu čas jakoby předchází. Čas a časovost jsou aspekty dění; bez dění není žádného času. To ovšem nutně znamená, že povahu času (a časovosti) nemůžeme zkoumat odděleně od příslušného dění. Důležité je ovšem slovo „příslušný“: dění totiž není žádné kontinuum bez hranic a mezí, nýbrž původně je děním „událostí“ jakožto vnitřně integrovaných celků, které však mohou na sebe vzájemně reagovat. To, že se tyto událostné celky vůbec mohou setkávat a díky tomu na sebe reagovat, předpokládá, že sama událost (a tím její událostné dění) se netýká jen nitra události jako celku, ale že se nějak týká také jejího okolí: tím, jak se událost sama děje, děje se zároveň jakési časové (a ovšem i prostorové, ale to nyní necháváme stranou, od toho nyní abstrahujeme) „prostředí“, jakési časové pole, které – a to je podstatné – není „vybuzeno“, „indukováno“ výhradně aktuální fází události, nýbrž na němž se nějak (byť jinak odlišně) podílejí a účastní i fáze již proběhlé, jakož i fáze, k nimž má teprve dojít. Když tedy akceptujeme, že událost má ve svém průběhu v každé aktuální přítomnosti vztah ke své integritě vnitřní (tj. v rámci hranic události, rozumí se „uvnitř“), ale v jakési analogii také vztah k integritě svého časového (a ovšem i prostorového) „pole“, musíme – vzhledem k tomu, že žádná událost není sama a jediná (snad s výjimkou virtuálních událostí primordiálních, eventuelně i vyšších) – předpokládat, že pole jednotlivých událostí, které samy jsou od sebe vyděleny, naopak prostupuje polem ostatních jednotlivých událostí, zejména těch bližších. V úhrnu tato pole, vytvářená (indukovaná, vyvolávaná) jednotlivými (pravými) událostmi, se jeví jako něco od událostí samých odděleného a jim předcházejícího, ale to je jen mylný dojem. Jakmile je totiž nějaká událost „v chodu“ a „na postupu“ (po svém počátku), vždycky už tu jsou (a byly) nějaké události jiné a tím i ono multiplicitní „super-pole“ jimi vytvářené (indukované). Každá (pravá) událost se tedy „realizuje“ nejen výkonem svého vlastního „bytí“, ale také „výkonem“ vytváření příslušného časového (a prostorového) pole, díky němuž je přístupna reaktibilitě jiných událostí, ale díky kterému také sama dovede reagovat na jiné události. (Bližší analýza času a prostoru, eventuelně nově prostoročasu či časoprostoru, není legitimně možná, pokud by se chtěla omezit jen na fenomenální aspekt; základem tu musí být zkoumání povahy událostného dění, nějak ‚pojmově‘ modelovaného bez kritické distance od „zpředmětňování“.)
(Písek, 130427–1.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Bytostným rysem techniky je její soustředěná, takřka výhradní „práce“ s předměty (resp. se skutečnostmi, které lze v této „práci“ na předměty degradovat). Téměř před 35 lety napsal Elias Canetti (1971): „Je třeba, aby se lidé pokusili zvážit všechno, co existuje nezávisle na technice. Jak jinak máme narazit na síly, které nám umožní osvobodit se od přesily techniky?“ To je ovšem zapotřebí náležitě interpretovat; „nezávislost na technice“ je poněkud zavádějící, neboť předmětnost přece vždycky provází každé uskutečnění, a to i když není uskutečňováno „technicky“. Nezávisle na technice probíhá např. v našem Slunci termonukleární reakce, a přesto ji dovedeme v malém napodobit (resp. už brzo toho napodobení budeme schopni i technicky využít). Naproti tomu bio-vynález chlorofylu, díky kterému zelené rostliny dovedou využít produktů termonukleárních reakcí na Slunci (totiž záření), vznikl „nezávisle na technice“, a zatím nevíme, podaří-li se jej ryze technicky využít, tj. bez nutnost zapojovat do toho organismy (např. řasy apod.). Canettiho připomínku můžeme chápat tak, že vedle technického rozvoje dalších a dalších oborů je třeba se pozorně zaměřovat na také skutečnosti, které nelze na technické procesy či postupy redukovat, případně které nelze ryze technicky napodobit. V podstatě by to byl poukaz k důležitosti bio-procesů pro budoucnost lidstva. Musíme se však také tázat, proč vlastně dochází k oné „přesile techniky“, o které Canetti mluví. Odkud se bere ta její moc, která v nás (nebo aspoň v některých) vyvolává dojem ohrožení naší svobody? Proč se necítíme stejně ohroženi těmi druhými „silami“, které nás snad mohou osvobodit od „přesily techniky“? Vždyť by to mohlo znamenat jen upadnutí do závislosti na jiných „silách“ a jejich eventuelní „přesile“. Nevnímáme to snad zatím dost silně jen proto, že naše závislost na technice zatím převažuje? Což se řada lidí už dnes nehrozí třeba pokroků genetického inženýrství? Nebo už ten název „inženýrství“ nenapovídá, že i tu je nebezpečí skryto především v technickým postupech a metodách, a nikoli v oné nutné „spolupráci“ s procesy vlastními životu? Nejde tu spíše než o „techniku“, jak jí běžně rozumíme, o onu takřka výhradní soustředěnost na předmětnou stránku všech typů skutečnosti? (Písek, 051107-1.)