LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Tomáš Garrigue Masaryk (1901)

... Tu jest přepínání každého kolektivismu; a již teď si můžeme zapamatovat, že jest jednou z palčivých otázek naší doby, uvědomit si rozpor mezi individualismem a kolektivismem, ať již je tento formulován národnostně, církevnicky, socialisticky a tak dále.
(0283, Ideály humanitní, Čin, Praha 1945, str. 16-17.)
(3208, totéž, Melantrich, Praha 1968, str. 17.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1934)

... Člověk moderní je skeptik. Nedůvěřuje, kritizuje, zamítá. Ale zároveň, a právě proto, pořád a pořád, zabývá se otázkou po jistotě svého poznání a konání, nevěří, ale vě/241/řil by rád, kritizuje, ale hledá, neguje, ale vlastně chce budovat. Hledá si základy a chce je mít hlubší a pevnější. Proto je ohledává.
Jistota! Co je jisté? Na čem mohu pevně a klidně spát? Co je pravda?
*
Co je pravda?
Máme jistotu zvenčí nebo ze sebe? Anebo z obojího tohoto pramene? Co zvenčí, co ze sebe?
...
(Moderní člověk a náboženství, Praha 1934, str. 240-41.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Dostojevský je realistou. Touto kvalifikací není dnes mnoho řečeno. „U idealisty i realisty, jsou-li toliko čestní a velkodušní, jedna a táže podstata – láska k člověčenstvu a jeden a týž předmět člověk, toliko formy představivosti jsou rozličny.“ Tak Dostojevský sám se vyslovil v krásné stati, ve které idealisty povzbuzuje, aby se za idealism nestyděli. Kdo při slově realism pamatuje na Zolu, Bourgeta, Ibsena a jiné, nemá o realismu Dostojevského ponětí. Můžete si představiti realistu, jenž tvrdě věří v Boha a nesmrtelnost? Je vám realistou, kdo lásku k vlasti zakládá na víře v budoucí život? Je realistou, kdo neodsuzuje šmahem víru, kdo o překot a bez kritiky nepřijímá moderní ideje a s láskou vybírá každé dobré jádro, jež vyzrálo v minulosti? Je realistou, kdo z evangelia čerpá pravidla svého žití a je realistou, kdo za to všecko se nestydí, ale neohroženě bojuje všecek život proti tomu, co veliký dav polovičaté inteligence svým areopagem mudrcův a poetů a spisovatelů den ode dne slavnostně prohlašuje za nové evangelium a poslední slovo osvěty a pokroku?
Ne Dostojevský realismem, realism Dostojevským se určuje.
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, s. 15-16.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Filosofie Dostojevského má svůj zvláštní význačný ráz v realismu etickém. Všecky jeho spisy neseny jsou k nejvyšším cílům, ale nikde nekáže. Dostojevský není žrec; je o víře své naprosto přesvědčen, ale nestává se fanatikem ani tehdy, kdy přímo se utkává s odpůrci. Je ke všem tolerantní, vždy milý, a přece neúprosně důsledný. Spravedlnost přijímáš u Dostojevského bez reptání.
Snad je v tom kus slovanství: i nejvyšší autoritu nedovedeme dobře pojímati jakožto vnější, musí nám býti vniterně posvěcena. Dostojevský proto nemá smyslu pro nějaký kategorický imperativ, a přece opravdovost a svatost mravních zásad nikým se tak živě nepociťuje, jako Dostojevským. Už Tolstoj šel mezi kazatele, – Dostojevský vyloží ti dobré i špatné jednání a posoudí, že odsoudíš pak sám citem i rozumem.
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, s. 17.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Kristus člověku doporučil jen svobodu: s holýma rukama šel mezi lid, spoléhaje na vítězství pravdy Boží, na vítězství svobody. Proto neuposlechnul pokušitele, který mu nabízel své prostředky, jimiž by mohl opanovati národy. Nechtěl zázrakem z kamene učiniti chléb, – ač věděl, že by si masy lidu tím získal, neboť psáno jest, že ne samým chlebem živ bude člověk. Odmítl i druhý zázrak, jejž po něm vyžadoval pokušitel, ač věděl, že zázrakem podmaniti by si mohl zástupy. A nepřijal od zlého moc nad královstvími světa, nechtěl mocí udržeti lid v pořádku. Zázrak, tajemství a auto/21/rita jsou zajisté jediné tři síly na zemi, jimiž opanovati se dá svědomí těch „slabosilných“ buřičů, jediné tyto tři síly zaručují slabosti lidské štěstí – ale štěstí postrojené mechanicky, štěstí vnější, ne vnitřní, vyplývající z plné svobody svědomí, podčiněného toliko Nejvyššímu.
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, s. 20-21.)