LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Milan Balabán (2008)

Pojem milovat je jedním z centrálních pojmů hebrejské i řecké Bible. Hebrejským výrazem pro skutečnost milová¬ní je ’- h-b = milovat, zamilovat si, být laskavý, ’ahavá = láska, milování; je možné, že jde původně o dvoukořen¬né, onomatopoické hb = foukání, troubení, pořádné dý¬chání, toužení – představa dýchání spojená s představou povzbuzení mysli. Protikladem je s-n-’ = nenávidět, ne¬návist. Jde o lásku ve smyslu základního vztahu i o lás¬ku erotickou (tak v Písni písní). Řeckým adekvátem je agapan = milovat, agapé = láska, agapétos = milova¬ný. Jaká je agapé? O tom zpívá úchvatný hymnus lásky v 1K 13: láska patří k víře a naději, nikdy nezanikne. Latinský text má caritas, což má na mysli to, co je dra¬hé, vážnost, úctu, oddanost. Jiným výrazem je filein = mít rád, milovat, popřípadě i políbit; jde o laskavou pří¬chylnost, například k hostům, byť z nepříjemného odji¬nud. Ve Starém zákoně je v odvážné paralele láska k Bo¬hu i láska k bližnímu (Lv 19,18 + Dt 6,5). Ještě úžeji je to svázáno v Mt 22,36–40. Bližní, kterého je nutno mi¬lovat, je původně sou-kmenovec, Izraelec, Žid, později to bylo rozšířeno (rozprostřeno) na kohokoliv, kdo je v nou¬zi, popřípadě i na nepřítele (L 6,35). Milování Boha ne¬musí být sentimentálně zbarveno nebo církevně trakto¬váno. Musí to však být „ze všech sil“. Podobně milovat člověka znamená úplně se vydat druhému. Pozor, nejde jen o úctu, ta má být věnována rodičům (Ex 20,12), ne¬běží jen o (formální) respekt, podřízení a zařazení – to patří „vládní moci“ (Ř 13). Milovat je úplně se druhé¬mu vydat, žádné resty v kufru. Je to vlastně nemož¬né – jako bychom měli vyjet autem na vrchol skleněné hory. Napodobit Hospodina, který říká: Milováním věč¬ným miluji tě (Jr 31,3).
1. Milování není citové rozpoložení, výlev, vášeň. Je to „příkaz od jinud“. Ty, človíčku milující svou čočovičku (Gn 25,34), jdi do dobrodružství lásky, jinak ti dojde dech: dodýcháš.
2. Miluj a buď jako On-Láska. Narodil ses z Boha (1J 4,7). Proto zahrň svými skvělými niternostmi nejprve „domá¬cí víry“ (Ga 6,10), rodinné příslušníky (manželku), náhle potřebné (Samařanova akce – L 10) a někdy i člověka, který je ti oprávněně z duše protivný.
3. Erotická láska není v opozici k lásce duchovní. Může být darem tělesného i duševního pohroužení, ne-li extá¬ze: „Vždyť silná jako smrt je láska... Žár její – ...plamen Hospodinův.“ (Pís 8,6).
4. „Ó Lásko, jež mi nedáš jít, já poroučím ti duši svou...!“
(Pro homine – Milovat – poskytnout všechny své síly druhému, in:
Aktuální slovníček biblických pojmů, in: Protestant XIX, 2008, č. 8., str. 9.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1901)

... Tu jest přepínání každého kolektivismu; a již teď si můžeme zapamatovat, že jest jednou z palčivých otázek naší doby, uvědomit si rozpor mezi individualismem a kolektivismem, ať již je tento formulován národnostně, církevnicky, socialisticky a tak dále.
(0283, Ideály humanitní, Čin, Praha 1945, str. 16-17.)
(3208, totéž, Melantrich, Praha 1968, str. 17.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1934)

... Člověk moderní je skeptik. Nedůvěřuje, kritizuje, zamítá. Ale zároveň, a právě proto, pořád a pořád, zabývá se otázkou po jistotě svého poznání a konání, nevěří, ale vě/241/řil by rád, kritizuje, ale hledá, neguje, ale vlastně chce budovat. Hledá si základy a chce je mít hlubší a pevnější. Proto je ohledává.
Jistota! Co je jisté? Na čem mohu pevně a klidně spát? Co je pravda?
*
Co je pravda?
Máme jistotu zvenčí nebo ze sebe? Anebo z obojího tohoto pramene? Co zvenčí, co ze sebe?
...
(Moderní člověk a náboženství, Praha 1934, str. 240-41.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Dostojevský je realistou. Touto kvalifikací není dnes mnoho řečeno. „U idealisty i realisty, jsou-li toliko čestní a velkodušní, jedna a táže podstata – láska k člověčenstvu a jeden a týž předmět člověk, toliko formy představivosti jsou rozličny.“ Tak Dostojevský sám se vyslovil v krásné stati, ve které idealisty povzbuzuje, aby se za idealism nestyděli. Kdo při slově realism pamatuje na Zolu, Bourgeta, Ibsena a jiné, nemá o realismu Dostojevského ponětí. Můžete si představiti realistu, jenž tvrdě věří v Boha a nesmrtelnost? Je vám realistou, kdo lásku k vlasti zakládá na víře v budoucí život? Je realistou, kdo neodsuzuje šmahem víru, kdo o překot a bez kritiky nepřijímá moderní ideje a s láskou vybírá každé dobré jádro, jež vyzrálo v minulosti? Je realistou, kdo z evangelia čerpá pravidla svého žití a je realistou, kdo za to všecko se nestydí, ale neohroženě bojuje všecek život proti tomu, co veliký dav polovičaté inteligence svým areopagem mudrcův a poetů a spisovatelů den ode dne slavnostně prohlašuje za nové evangelium a poslední slovo osvěty a pokroku?
Ne Dostojevský realismem, realism Dostojevským se určuje.
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, s. 15-16.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Filosofie Dostojevského má svůj zvláštní význačný ráz v realismu etickém. Všecky jeho spisy neseny jsou k nejvyšším cílům, ale nikde nekáže. Dostojevský není žrec; je o víře své naprosto přesvědčen, ale nestává se fanatikem ani tehdy, kdy přímo se utkává s odpůrci. Je ke všem tolerantní, vždy milý, a přece neúprosně důsledný. Spravedlnost přijímáš u Dostojevského bez reptání.
Snad je v tom kus slovanství: i nejvyšší autoritu nedovedeme dobře pojímati jakožto vnější, musí nám býti vniterně posvěcena. Dostojevský proto nemá smyslu pro nějaký kategorický imperativ, a přece opravdovost a svatost mravních zásad nikým se tak živě nepociťuje, jako Dostojevským. Už Tolstoj šel mezi kazatele, – Dostojevský vyloží ti dobré i špatné jednání a posoudí, že odsoudíš pak sám citem i rozumem.
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, s. 17.)