Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Dobře Dostojevský porozuměl naší době přechodní, porozuměl, jak reformací a renaissancí a těmto v zápětí vědou rozrušena byla víra křesťanských národů a jak posud byť /22/ i v různých formách boj se vede mezi těmito dvěma názory o svět, menšina bojujících vynikne nad strany bojující a usmíří si požadavky minulosti s přítomností v harmonický celek, velká většina bojem má srdce rozervané i hlavu. Tato rozervanost je nemocí našeho věku, je zejména nemocí Ruska, v němž protivy starého a nového názoru jsou ještě ostřejší.
Proti této rozervanosti, končící beznadějností a tupostí Dostojevský staví světlé typy usmířené celosti. Této choroby XIX. století, té zvláštní bezpůdnosti, jež podle „Otcův a dětí“ Turgeněva ničeho neuznává, ničeho nectí a ke všemu se odváží s kritického hlediska, tohoto všedního liberalismu-nihilismu, Dostojevský téměř nenávidí. Proti tomuto umrtvení mravnímu i tělesnému Dostojevský rozlévá „řeky vody živé“; jednotlivec i národové udržují se jedinou silou, a tj. síla nepřetržitého a neustálého potvrzování svého bytí a záporu smrti. Pracuj každá ve svém oboru pro celek, pracuj a žij radostně, ne beze všech pochybností, ale silný dosti, promysliti se k harmonii srdce a hlavy.
To je hledání Boha. „Dobuďte si Boha prací“ – velí Šatov Stavroginu („Běsi“).
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, str. 21-22.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Tímto positivistickým historismem mnozí moderní lidé ztrácejí schopnost určitě se rozhodovat. … Kdo vidí pravdu jen ve vývoji historickém, může si ovšem takto den ze dne stavět mínění vedle mínění a nemusí ho to zarážet.
(Otázka sociální I, Praha 1946, str. 182.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

To není jen v parlamentě, nýbrž více méně všichni se podřizujeme většině: většina to řekla. Co je minorita, co je individuum? Je třeba vytknout pravidla, podle kterých se pravda určuje. Pravda není závislá na majoritě, je výsledkem práce individuální; proto pořád se určují práva, tj. pravda minority, proto dnešní problém pro parlament je: učinit takový řád volební, který by zaručoval mínění celku. …
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 61.)

Václav Klaus (1994)

K přemýšlení o nás mne nicméně přinutil podnětný esej Günthera Nenninga v rakouském týdeníku Profil, věnovaný dvoustému výročí smrti Maximiliena Robespierra (28.července 1794). Sám jsem před časem přemýšlel o tom, věnovat Robespierrovi samostatný sloupek, a marně jsem hledal nějaký bezprostředně aktualizační tón, který by byl adresnější než standardní úvaha o zákonité logice vnitřní dynamiky všech revolucí a který by vedl k Ortegovu eseji o Zániku revolucí a ke striktně konzervativnímu postoji vůči francouzské revoluci.Nenning připomněl něco jiného. Připomněl, že se Robespierre opíral o decentralizované, samovolně vznikající jednotky, které se nazývaly „sociétés populaires“. Není náhoda, že i Marx v roce 1871 v Paříži podobné organizace – komuny – považoval za „konečně objevenou formu skutečné demokracie“. Dnes by bylo možné označit je – spolu se socioložkou H.Arendtovou – za občanské iniciativy. Řekl bych, že by bylo možné nazývat je společně s D.Kroupou (a snad i Janem Patočkou, který byl ostatně stejně jako Arendtová Heideggerovým žákem) základem samosprávné demokracie a občanské společnosti. Robespierre dobře pochopil souvislost občanských iniciativ („sloupů svobody, jak říkal) a revoluce, pochopil jejich úlohu v permanentnosti revoluce (která ho však tak vytrestala!) a v nepřetržitém „drobení existujícího řádu“. Jak už jsem mnohokrát argumentoval, v pozadí myšlenky občanských iniciativ, samosprávné demokracie a občanské společnosti není decentralizace, ale nedůvěra ve stát a hledání jiné, skutečné demokracie. Je proto zcela falešné předhazovat nám, kteří nejsme obhájci Robespierrů, ale ani Heideggerů a frankfurtské školy, nedostatek demokratičnosti, nechuť k decentralizaci a nadměrnou oblibu centralizovaného státu. My se „pouze“ obáváme, že Robespierrovy „sociétés populaires“ nebyly, nejsou a nebudou stavebními kameny skutečné svobodné společnosti a že myšlenka tzv. samosprávy (aktivní, bezprostřední, nezprostředkované účasti každého občana na vládnutí) vedla v dějinách (1794, 1871, 1917, nakonec i v roce 1968) k něčemu úplně jinému než k idylce občanské společnosti. (Pohled na naši zemi zvenčí, in: Lid.noviny 8.8.94, s. 5.)